Čarodějky

 

Nikdy jsem nevěřila na čarodějné ženy  

možná, někdy ano

snad jako malé děcko...

 

Byly pro mne vždy jen pohádkové

než-li opravdové bytosti

 

Jen do jisté chvíle…

 

Na vlastní oči jsem

„Čarodějku“ spatřila

když létala si po obloze

 

Zrovna pršelo

a blesky šlehaly své jazyky

až k zemi

Byla tam…

v celé své kráse

a dívala se přímo na mne

 

Opravdu byla živá

ještě dnes to vidím

ten její pohled, který upínala na mne

 

„Žena co na koštěti sedí“

s malým úsměvem se mi kouká do očí

 

Byla jsem z toho celá omámená

je to moc roků

ale zvláštní pocit

který jsem tenkráte cítila

mě stále pronásleduje

ještě dnes

 

 Nikdy víc jsem ji nespatřila

           

            -

 

Až po létech moje dcera

jako malá dívenka

tu divnou ženu 

zahlédla

 

Když ležela v postýlce

čarodějka k ní přilétla do pokoje

 

Stála tam u ní

jen tak    -    se upřeně dívala

a po chvíli 

stejně tak jako přišla

potichu bez mluvení odlétla