Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 21.11.
Albert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
řetězení
Autor: noa (Občasný) - publikováno 6.10.2004 (02:48:11), v časopise 7.10.2004
 

řetězení

 

Celkem svěží záříjové ráno. Za okny se míhají zelené stíny kaštanového listí a podzimní světlo ukazuje svět v ostřejších obrysech než obvykle. Ve zvýrazněné prostorovosti visí neklid. Nevydržím sedět, a raději vyjdu z čekárny na nemocniční chodbu.

 

Mám nemocnice ráda. V rodině je spousta doktorů, a tak jsme v tomhle světě trávily značnou část dětství. U otce byla dlouhatánská chodba s klouzavými dlaždicemi, sevřená tlustými a navlhlými zdmi bývalého kláštera. Tátovi z kapes pláště přepadával fonendoskop, diář, propisky a bezpočetné papírky, ale stejně vyzařoval vševědoucí důvěryhodnost a lidé, kteří nás potkávali, mu prokazovali respekt, jehož odlesk jako by padal i na nás. Za matkou jsme chodily o kus dál na anatomii. Nebývalo to často, ale o to nadšeněji jsme si prohlížely vysoké prosklené skříně plné kostí, preparátů a jiných bezživotných pozůstatků, v čele s dlouhou řadou starobylých baněk s lidskými a opičími embryi v různých vývojových stupních. Tamní skrčenci měli velké hlavičky protkané žilnatinou a jejich smutně splihlé pupeční šňůry povlávaly v nažloutlé tekutině. Byly jsme velmi hrdé, chovaly jsme se spořádaně a pokud možno nebojácně, a matčini kolegové na nás byli hodní a pečlivě zavírali dveře, kdykoli se z chodby ozvala gumová kolečka pitevních vozíků.

 

Ve skutečnosti nás děsili spíš živí než mrtví. Neučesané postavy v ošoupaných županech, které sedávaly na chodbách mezi fíkusy. Rodinní příslušníci, co se s tragickými výrazy ve tvářích soukali do flekatých návleků. A nejvíc pootevřené dveře nemocničních pokojů, kde šlo zahlédnout pokroucené končetiny v andělech s utrhanými tkaničkami a propadlé pergamenové tváře bez zubních protéz. Postupně jsme ale vyslechli dost hovorů o pacientech, aby nám bylo jasné, že tyhle strašidelné tělesné schránky jsou jen vrcholky ledovců, zatímco skutečná podstata chorob se táhne v čase a prostoru a zahrnuje nejen rozmary kostí, tkání a tělních tekutin, ale i celé rodinné historie a složitou psychologii dotyčných jedinců. V nemocnicích se proto dodnes necítím jako bezmocný chorý žadonící o záchranu, ale spíš jako vzácná návštěva, kterou si všichni budou předcházet a která sleduje okolní dění s blahosklonným zájmem víceméně nezúčastněného pozorovatele.

 

Tahle nemocnice je jiná, cizí, stejně jako moje role v ní. Ale pocit pozorovatele zůstává. Budova stojí kousek od nábřeží. A je majestátní. Uvnitř kulatá vstupní hala a do čtyř stran široká schodiště jako chapadla velké mramorové obludy. V čekárně dvě řady koženkových lavic, cosi neurčitého od Čapka a Zrzavého a letáčky o bezpečném sexu a křečových žilách. Ale hlavně břicha, ty obrovské balóny, bubny, měchy různých velikostí, neforemně trčící z nakynutých těl. Nastávající matky trpělivě čekají na zvážení a změření tlaku. Některé bojují o důstojné držení těla, navzdory oteklým lýtkům a těžkému dýchání, ale většina sedí s pohodlně roztaženýma nohama a ve vydýchaném vzduchu přeplněného prostoru občas zafuní. Proces rozmnožování je strašidelně živočišná, zvířecí záležitost.

 

Některá břicha působí jako velké prádelní hrnce, v nichž to bublá kolem naditých jitrniček. Kdyby šla otevřít, jejich majitelky by jistě co chvíli neodolaly, nadzvedly pokličku, nasály vůni té organické směsi a nechaly horkou páru, aby jim lepila vlasy na lesklé čelo. Opakem jsou ženy bezkrevné, jejichž břicha jako by byla vycpaná šustivým papírem. Jako by po večerech z nedostatku jiné zábavy pečlivě oddělovaly stránky včerejších novin, každou zvlášť láskyplně zmuchlaly do nepravidelné koule a nacpaly pod kůži. Z vnějšího pohledu se zdá docela zřejmé, které z nastávajících matek povijí snášenlivá jehňátka, které malé dravé piraňky, které tlouštíky s klotovými rukávy... Jenom v mém břiše se kymácí pětilitrová láhev od okurek a je celá z neprůhledného mléčného skla.

 

Když mě neklid vyžene z čekárny, uvidím nedaleko kávového automatu zvláštní pár. Ona sama je celkem nevýrazná, s krátkými nazrzlými vlasy a nicneříkajícíma očima. Vypadá mladě, sotva na dvacet, ale nepůsobí dětsky, spíš hloupě. Na hubeném těle tvoří vystouplé břicho snad jedinou svůdnou křivku. Na břiše ale leží dvě snědé mužské ruce, krouživě je hladí a tisknou dívku k bokům muže opřeného za ní o kovové zábradlí. Napadne mě, že kdyby se tohle břicho dalo otevírat, ukázal by se v něm dlouhý zauzlený mužský úd. S tou lechtivě odpudivou představou v hlavě se k nim otáčím zády, když zaslechnu naléhavé: „No tak, dej mi ho. Řekni, že mi ho dáš.“  Neodbytný tón a cizokrajný přízvuk. Ohlédnu se. Muž má sehnutou hlavu, bradu zabořenou do dívčina ramene, takže mu tmavé vlasy padají přes tvář a mluví jí přímo do ucha. Když skončí, upře pohled dolů na vypouklé břicho. Dívka zavrtí hlavou, popotáhne si šaty a vykroutí se mu. On otráveně předsune jednu nohu před druhou, vrazí ruce do kapes a pokrčí úzkými rameny. Když zvedne hlavu, ukáže se snědá tvář, oválné oči a plné rty. Jihovýchodní Asie.

 

Marně lovím v paměti, co nebo koho mi ta situace připomněla. Nechám se tedy unášet představou, jaké okolnosti mohly ty dva svést dohromady. On nejspíš student, obchodník nebo diplomat. A ona? Unylá prodavačka z trafiky odnaproti. Anebo z masny - vybledlé vyžle, které s odporem krájí šunkový salám a počítá vepřové nožičky. Chodil si k ní pro čerstvá játra a hovězí oháňky, byl zlákán její zelenkavou kůží a zjevnou neschopností klást odpor a pak na ni jednoho dne čekal, až stáhla rolety a vyrazila k domovu, pozval ji na kávu a ohromil spoustou peněz a nablýskanými lakýrkami s ostrou špičkou...

 

Z ordinace vycházím chvíli po poledni, a když v kartotéce odevzdávám kartu, stojím zase kousek od té zrzavé holky. Z budovy jdeme současně. Její partner čeká na lavičce vedle vchodu, a když ji uvidí, přispěchá, aby se o něj mohla opřít. „Ty jsi tu ještě?“ zeptá se ho zaskočeně. „Ještě u tebe něco mám,“ usměje se chlápek kysele. „Ty s tím naděláš. Copak bez toho nemůžeš být?“ řekne ona. „Nechápu, v čem je problém.“ U brány na ně čeká auto s diplomatickou značkou. Na zadním okénku leží dečka s kambodžskou vlajkou. V tu chvíli si vzpomenu.

 

„Řekni, že mi ho dáváš.“ Tlumený hlas, cizí přízvuk, tmavé oči zúžené do záštiplných škvírek. Rozhovory se ženou, která strávila část dětství v polpotovských lágrech. Většinou končily pláčem. Ale jednou vyprávěla s radostí a se zvláštním úsměvem, ve kterém probleskovalo lehké, lehounké opovržení někoho, kdo ví víc: „Víš, Evropa je místo, kde rozum vytěsnil nadpřirozeno, ale v Asii je možné všechno. Děti, které se rodí, mívají často duše nespravedlivě zemřelých...“ Vyprávěla o místech, kde po nocích pláčou duše nespravedlivě zemřelých. Jmenovala své tety posedlé duchy, vyprávěla o záhadných hlasech a nejrůznějších nadpřirozených úkazech. A pak došlo i na talismany: „Řeknu ti, který je nejmocnější,“ ztišila hlas, takže jí skoro nebylo rozumět, „je to talisman z nenarozeného dítěte. Dělá se to tak: muž vyláká těhotnou ženu do lesa a tam ji přinutí říct, že mu svoje dítě dává. Ona to musí říct, jinak by kouzlo nefungovalo. Teprve když to řekne, chlap vytáhne nůž, rozpárá jí břicho a vyndá ještě  živé embryo. Pak ho usuší nad ohněm a nosí upasu. To je nejsilnější talisman.“

 

Vlastně docela lituji, že jsem si vzpomněla, protože ta vzpomínka a stín samozřejmě nesmyslného podezření, které mi teď hlodá v hlavě, mě nutí sejít z cesty k tramvajové zastávce a ještě chvíli ty dva zpovzdálí sledovat. Zadívám se na svoje melounovité břicho a s masochistickou detailností si představuji, že by do něj někdo zatnul nůž, ven se místo hrnce s jitrničkami nebo zmačkaných novin vyvalily vnitřnosti a mezi nimi v prokrveném měchu plném tekutiny zárodek jedince, jemuž nebude souzeno přijít na svět. Bezživotné embryo z baňky v anatomickém ústavu.

 

Od rána se zatáhlo těžkými mraky. Vítr znervózněl a listí na stromech se chvěje. Jakoby očekáváním. A všechno je stále tak ostré, tak řezavě zřetelné. Chlápek k dívce napřáhne ruku a tentokrát už zlostně rozkáže: „Dej mi ho.“ Zrzatice ještě jednou zavrtí hlavou, ale pak sáhne do kabelky a položí do nastavené dlaně zapalovač. On vytáhne cigaretu, zapálí si a výsměšně vyfoukne první šluk té holce přímo do obličeje. Pak oba nastoupí do auta a odjedou.

 

Bezvýznamná epizodka. Nic než střední míra tuposti a bezohlednosti. I když i bez smrtelných úkladů nemá nezrozená bytost v mizejícím dipl autě zrovna nejlepší vyhlídky. Ačkoli, kdo ví... Fouká podzimní vítr a zalézá pod šaty. Studí to. A ještě něco je jinak. Mezi lopatkami zůstal neurčitý, plíživě vtíravý pocit ohrožení. A s ním dřív nepoznané odhodlání bojovat a bránit. Loudám se na tramvaj. Zvláštní. Děti jsou prý hotové osobnosti, jen dočasně svěřené rodičům do péče. Tvorové stvoření k vlastní nezávislé existenci. A přece příroda spoutá matky instinkty a nutí je ty neznámé jedince milovat a chránit. Není to úplně fér.

 

Jedu po nábřeží. V okně se proti potemnělé řece ukazují obrysy mého neforemného těla. Neznámý jedinec v útrobách, v němž se podle záhadného klíče spojily rysy bůhví kolika generací napříč rodokmenem, mě stále spíš uvádí do rozpaků. Jako někdo, komu se vyká. Položím si dlaně na břicho. Uvnitř, v láhvi z mléčného skla si představím neklidného kapříka, kterému za smutnýma očima barvy podzimní řeky pochodují chromatidy. „Řekni, že mi ho dáš...“

 

Jednou, za spoustu let, si třeba vzpomenu a budu mu vyprávět, jak jsem dnes podezírala nějakého cizího chlápka z osnování rituální vraždy. A moje dítě, jestli se toho oba dožijeme a jestli bude ochotné tu banální anekdotu vyslechnout až do konce, řekne jenom: „ježiš, mami...“ a obrátí oči v sloup a půjde si po svých. O starostlivém, mrazivě nesmlouvavém odhodlání, které se mi usidluje mezi lopatkami, a které jako by už nikdy nemělo zmizet, nebude mít nejmenší tušení. Na okno si vedle vlastního odrazu promítnu tvář kambodžské vypravěčky – bolavé vědění toho, co bylo a co může být... Napadne mě, že pro svoje dítě chci čistou, čisťounkou dušičku bez vzpomínek.

 

Pak začne pršet a léto a podzim, déšť a řeka i předtím a potom se slijí v jediný dost chladivý a trochu kalný proud.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
BlueSky (Občasný) - 7.10.2004 >

 Řeknu ti, že po přečtení takové povídky bych snad do těhotenství ani nešla. Nepamatuji si, že by v poradně nebo pak už v porodnici ženy dávaly tak najevo to děsný utrpení, tíha břicha, těžké dýchání, funění, roztažený nohy, ech, Noo, nejspíš každý(á) prostě vycházíme ze svých zkušeností,ale vzhledem k těm mým se mi to zdá být přehnané a morbidní. Což ovšem mají mazlíčci rádi. Holt nejsem mazlíček. Přitom jsem spíš depresivní typ a všímám si víc horších stránek života, ale tohle...jsem asi přehlédla:-))

P.S.: Ťuťuťu, ňuňuňu se mi taky hnusí, ale nechce se mi proto  přepadávat do druhého extrému Líčení melounovitých břich, zdeformovanýho těla, to ti mě opravdu nikdy nenapadlo. Uf a touha nahlédnout pod pokličku na jitrničky, to je fakt dost brutální přirovnání.

Napsané je to jako vždy dobře, ale obsah mi trochu obrátil žaludek:-) Navíc,  ta zápletka se zapalovačem, že by musel takhle dotírat kvůli něčemu, co koupí u každý trafiky, v kantýně,... ..no...třeba jsou ty asiati opravdu jiní.

A vedle "regulérního podzimního větru" mě zaujalo ještě:Na břiše ale leží dvě snědé mužské ruce, krouživě je hladí a tisknou dívku k bedrům muže opřeného za ní o ...

Bedra nejsou záda? Totiž nějak si nedovedu představit tu krkolomnou pozici, hladí ji rukama břicho a a ona je přitisknuta k jeho zádům?

Jo, jo, asi mám rejpavou náladu:-)


Body: 5
<reagovat 
 noa (Občasný) - 7.10.2004 > BlueSky> jen rejpej... aspoň se poučim - žiju celý život v představě, že bedra jsou vpředu, asiže podle "bederní roušky" - i když tím pádem rčení "nést na bedrech" by bylo dost divný... samozřejmě ten chlápek měl stát zády k zábradlí a tu holku držet před sebou... ale jakým slovem ta bedra nahradím, to teda fakt nevim, neb se mi opravdu líbilo

ad zapalovač - mi šlo spíš o prosazení svého - jakože ona nechce, aby kouřil, když je těhotná. tak mu demonstrativně vezme zapalovač, jenže on je takovej ten hnusák, co si nejen zapálí jí pod nosem, ale ještě si chce dokázat, že má navrch a že si od ní i ten blbej zapalovač vymůže, a tak do ní hučí, jak to tak slizký lidi dělaj... a to ne jenom asiati

reálný názory na těhotenství rozbírat nebudu - tohle je fikce a tudíž stylizace, která něco vypichuje a klade nějaký otázky a blablabla... prostě každýmu k vlastní úvaze... a možná trošku překvapivě, v mym pojetí je to o docela pěknejch věcech :-)))
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 8.10.2004 > BlueSky> vidis, bluzko, mi to prirovnani ke kotli s jitrnickama a ta predstava flasky s vokurkama prislo uchvancancujici...to se mi pekelne libilo...takovej brutalne zivocisnej pohled na Venusi plodicku :)
Doporučil 
<reagovat 
 stanislav (Stálý) - 9.10.2004 > BlueSky> 

já jsem zásadně pro ťuťu ňuňu.... ono, když vydíš čerstvě narozený dítě, ani nic jinýho ti nezbejvá... :o))))

nějaký jakože nechutnosti jsou velice podružný, hlavní je ten zázrak...

a většina zainteresovanejch tyhle naturalistický detaily absolutně nevnímá, protože je to drobounce egoistický nípat se jen v bolestech, když maj smysl... pochyb a různejch úvah o kdyby tohle kdyby támhleto se sice člověk nezbaví, ale kouzlo novýho života to totálně přehluší... :o)))  


Doporučil 
<reagovat 
 BlueSky (Občasný) - 8.10.2004 > Pierre Bosquet> 

 proč ne, proti gustu...., já se ale nemíním cítit provinile, že mě osobně takové "brutální" pohledy v souvislosti s některými tématy neseděj, zvlášť když skutečnost je kolem nás té "brutality", chladu, bezcitnosti, ...  plná a já ji vnímám i bez fikce.

Prostě jsem tuto povídku vnímala jinak než ostatní, asi tam vidím jiné věci, to se stává a jelikož nejde o život, tak nemá smysl to dál rozmazávat, nepochopíte, právě tak jako nepochopím já.

 


<reagovat 
 noa (Občasný) - 9.10.2004 > stanislav> ...ale o nějaký bolesti a utrpení nemělo jít vůbec!
:-)
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 8.10.2004 > BlueSky> to ja to nechtel rozmazavat...ja si jen chtel poklabosit :)
<reagovat 
 stanislav (Stálý) - 10.10.2004 > noa> mně tedy přišlo, že ty nemocnice a jiný rozbory, viz ten zvyk rozpárat břicho těhotný ženy, v tomhle dílku o bolesti jsou... jsem to asi čet blbě, sorry...
<reagovat 
 noa (Občasný) - 8.10.2004 > Pierre Bosquet> je to ohromne zajimavy, jak se lisi vnimani techhle veci... a ne ze nechapeme, chapeme! o provinilosti nemůže být řeči... ačkoli i moje rodna sestra tu prozku označila za nechutnou, a tak se asi nakonec pujdu stydet nebo co... :-)
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 8.10.2004 > noa> depak stydet...tahle stranka toho celyho me vzala nejvic...jak sem psal, to me prislo strasne pritazlivy (obeslo se to bez jakychkoliv znaku pohlavniho vzruseni...aby nedoslo k mylce :), to jak to suse servirujes...je to podobne morbidni, jako kdyby mel patolog pitvat svyho zesnulyho kolegu...
<reagovat 
 Cum-ley (Stálý) - 9.10.2004 > noa> 

Mně to teda vůbec nepřipadá nechutný, člověk má takový vnitřní fantazie často a málokdo to má odvahu takhle přiznat. Já sama jsem teda těhotná ještě nebyla, ale co vím od ségry a několika kámošek, tak si všechny bez vyjímky připadaly ohromný a neforemný, zvlášť ke konci a neustále vedly takový řeči, co všechno v tom břiše mají a podobně. Byl to trochu černej humor, ale hrozně je to bavilo ;-)

P.S  A mimochodem ještě k tomu anatomickýmu ústavu,  byla jsem tam kdysi osobně, v jedný z těch lahví je můj nenarozený bratr a ten popis mi přišel naprosto dokonalej, na tom není nic nechutnýho, tak to prostě je a hotovo.

P.P.S. Taky jsem strašně dlouho nevěděla, co jsou to bedra! "dolní část zad" a v tom textu jsem si toho vůbec nevšimla, vida!


Doporučil 
<reagovat 
 Cum-ley (Stálý) - 9.10.2004 > noa> 

Mně to teda vůbec nepřipadá nechutný, člověk má takový vnitřní fantazie často a málokdo to má odvahu takhle přiznat. Já sama jsem teda těhotná ještě nebyla, ale co vím od ségry a několika kámošek, tak si všechny bez vyjímky připadaly ohromný a neforemný, zvlášť ke konci a neustále vedly takový řeči, co všechno v tom břiše mají a podobně. Byl to trochu černej humor, ale hrozně je to bavilo ;-)

P.S  A mimochodem ještě k tomu anatomickýmu ústavu,  byla jsem tam kdysi osobně, v jedný z těch lahví je můj nenarozený bratr a ten popis mi přišel naprosto dokonalej, na tom není nic nechutnýho, tak to prostě je a hotovo.

P.P.S. Taky jsem strašně dlouho nevěděla, co jsou to bedra! "dolní část zad" a v tom textu jsem si toho vůbec nevšimla, vida!


<reagovat 
 čtenář stupidog - 29.1.2005 > Cum-ley> kryple
<reagovat 
medii (Občasný) - 9.3.2005 > Docela slušná práce (ale obraty typu: "Ve zvýrazněné prostorovosti visí neklid", považuju za pseudoumělecké)...
<reagovat 
 noa (Občasný) - 10.3.2005 > medii> tuším, co máš na mysli, ale nebylo to formulováno jako lesklej nátěr - má to být "realistický" - takový to chvění ve vzduchu (třeba jako v předjaří) a navíc ještě když je daleko vidět a věci jsou hodně plastický - asi vlhkostí nebo něčím
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 24.5.2005 > Naprosto výborné!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Pierre Bosquet (Občasný) - 6.10.2004 >

kdyz ja bych musel zas vynaset do nebes...a ja si este nedal kafe a mam mizernou naladu :)...radost cist!...trochu me znervoznoval ten indiferentni vztah k nenarozenymu diteti...aspon to tak na me pusobilo...


Body: 5
<reagovat 
 noa (Občasný) - 6.10.2004 > Pierre Bosquet> diky diky... i kdyz ono indiferentni vztah právěže ne... jsem měla na mysli spíš respekt, a navíc v proměně, pač ta příroda je prevít :-) ale možná se mi až přespříliš oškliví přístup "ťuťu-to-je-lostomily", tak je to trochu studený, no...
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 6.10.2004 > noa> 

ale ono to bylo pro me jako pro ctenare hrozne pritazlivy...az jako magicky...a vubec nevadi, ze si to tam mylne dosadilo my nechapavy chlapsky ja :)...takovy trochu znepokojeni...naivne cekam od tehotne zeny, ze je stastna, ze muze nosit svuj outezek...a ono to tak ne vzdy musi byt...

 

tak...sem si zaplkal a jdu sam tvorit...vzdycky to cloveka takle povzbudi, dyz se nekomu jinymu neco vopravdu fest povede :)


<reagovat 
 ouvej (Občasný) - 6.10.2004 > Pierre Bosquet> 

Není automaticky šťastná, přestože dítě chce a plánuje - a těhoteství přijde po letech ověřeného vztahu, do zajištěné existence, jak tomu bylo třeba u mě. Utekla jsem a týden jsem u kamarádky v Beskydech ve vesničce, která se polsky jmenuje Ligotka Kameralna, pozorovala ty její haranty (ona si pospíšila), plesnivé ručníky v koupelně, vyvařování jídel, ten chumel tělíček a nepořádek, ale odjížděla jsem vyrovnaná - že to taky přežiju.

 

Ale loni, spíš předloni, když moje dcera trpěla soustavným těhotenským zvracením, měla jsem chuť naplácat své exaltové kamarádce hubu, jak tak s nadšením jásala: "Ale pro to miminko to určitě ráda podstupuje." Dodnes se na ni kvůli té nebetyčné blbosti rozlobím, když si na to vzpomenu.

 

 


Doporučil 
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 6.10.2004 > ouvej> 

takze...mi chces naplacat hubu? :)...no a prave to je pro me pekelne zajimavy, kdyz si to takle ctu a vidim, co se taky muze zenstine honit myslivnou :)


<reagovat 
 noa (Občasný) - 8.10.2004 > ouvej> a jsem nechtěla psát o tom těhotenství v reále, ale jak ta próza spoustě lidí připadá moc negativní, tak teda ještě k tomu:
si myslim, že doopravdy věci ocenit je možný, až když si člověk uvědomil i to špatný, těžký, divný a složitý, co je s nima spojený... a s těma dětma, když to člověk chvilku řeší, je takovejch věcí k úvaze a ke zpracování děsně moc - genetika (šílený nahodilosti a zákonitosti - co z výsledku je matka, otec, tchýně, prastrejc padlej na frontě, kolektivní paměť, chyba systému), všechny ty fyzický aspekty (nějakej novej člověk druhýmu v břiše!), výchova (aby jí nebylo ani moc ani málo... aby tak chudák skončil jako Philip Roth!), všude takovejch nástrah (od beslanu po vlastní hlavu, tam nejvíc, ale nirvánu přát nemožno), rozum versus instinkty (ve světě, kterej už na ně moc nehraje)... po většinou je tenhle konglomerát zasutý někde v podvědomí, jen občas nějakej aspekt najednou vybublá a zjeví se ve vší zřetelnosti jako třeba když si najednou uvědomíte, že vesmír je nekonečnej, anebo že vám každou chvíli může spadnout cihla na hlavu, anebo že čekáte dítě - a člověk by dělal všechno správně, jen kdyby věděl jak... a i to je na tom krásný
<reagovat 
 ouvej (Občasný) - 6.10.2004 > Pierre Bosquet> Aha - že to takhle vztáhneš mě nenapadlo. Teď v tom budu bruslit, mě to totiž nepřekvapí u muže - a považuji to za milé, tohle tabuizování tématu. Dokonce podobný názor i očekávám. Ale od ženské? Která v tom lítá? Buď je blbá, nebo si nikdy v životě nebude schopna přiznat pravdu.
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 24.5.2005 > noa> dovysvětlíš mi prosím to s Rothem?

já třeba Portnoyův komplex četl, ale myslíš, že je to opravdu autobiografický záznam?
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 6.10.2004 > ouvej> nevztahnul, dal sem si prcu :) ja si to ani netabuizuju...mozna trochu idealizuju prestoze sem spis zdrave skeptickej realista :)
<reagovat 
fanýs (Občasný) - 19.6.2005 > bravoooo
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
okai (Občasný) - 6.1.2006 > skvěle...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Regio (Občasný) - 17.1.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Ondrej Kern (Občasný) - 17.5.2006 > Ta povídka je krásně napsaná - myslím jazyk a syntax. Je hezky vystavěná, ale přiznávám, že se mi nelíbí ta pointa. Přijde mi, že kdyby tam nebyla, bylo by to lepší. Ale ani v nejmenším ti nechci říkat, žes něco měla udělat takatak. I přes tu pointu je opravdu dobře postavená.
Doporučil 
<reagovat 
back (Občasný) - 13.7.2006 > To stálo za to.V kontextu tvých dílek je rada od tebe k nezaplacení:-))
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
kalais (Občasný) - 18.7.2006 >
Doporučil 
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 30.8.2006 >

 

 


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 25.9.2007 > huh... o těhotenství nevím nic
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 noa (Občasný) - 26.9.2007 > Jonáš> jéje, jaks to vyhmát? tuhle vykopávku...

ale mě ta tvoje básnička leží v hlavě - osvěžila hluboké paměťové vrypy, ale taky jazykově - že to slovo "stah" se tváří tak nevinně, žádná pořádná souhláska, jedna slabika, naznačuje spíš mimoděčnost, něco letmého, snadného - přitom v souvislosti se "zrozením nového" je to spíš o prodírání se - a přemýšlela jsem, zda něco nehmotného, co by se rodilo, myšlenka apod., zda by to mohlo být bezbolestné, ale zdá se mi, že ne, že v každém případě to draní se na svět je spíš silová věc, čili s tím "spočíváním" je to takové perverzní spojení... nevím, jestli se vyjadřuju srozumitelně, ale tak nějak mi to běhá hlavou (pročež dík za zajímavej podnět:-)
<reagovat 
 Jonáš (Stálý) - 26.9.2007 > noa> 

díky jdou z mé strany, už té konfrontaci rozumím. zamyslím se ještě nad tím "spočíváním".

přiznám se, že tuhle prózu jsem otevřel podle déček, ale časem si od tebe určitě přečtu víc. máš výborný představový průměty, dá-li se to tak říct, ty vzpomínky a tak


<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter