Celí jsme se zabalili do světle modrého šátku. Byl obrovský a lehounký, zabalil nás od hlavy až k patě a ještě splýval na zem, a my se ocitli v modré bublině naplněné kouřem

a šerem. Sedli jsme si na zem, hladila mě na krku a balila nás do šátku víc a víc,až jsme museli ležet, celí zamotaní a nepohybliví, spoutaní šátkem a hlavně tím kouřem, který nás chytil za ruce a nechtěl pustit. Hladila mě na krku a dýchala teplým dechem, voněla po pražených mandlích a byla celá slaná a zpocená a vzduchu bylo čím dál míň.

A pak najednou bublina praskla.

Kouř utekl a šero taky, modrý šátek se kdesi rozplynul a my zůstali sedět proti sobě, slaní a zpocení. Skrz rolety pronikalo světlo a místnost byla hnědožlutá a modrý šátek se válel po podlaze, dotýkal jsem se ho jen levou rukou.

„Promiň,“ řekl jsem, protože jsem měl pocit, že bych to měl říct. Dívala se na mě smutnýma očima, a když jsem se na ni pokusil podívat, pohledem uhnula. Vstala a zvedla šátek, celá bublina byla jen kusem modrého hadru, zaprášený a svraštělý svět.

„Nech toho,“ řekla, protože si asi myslela, že by to měla říct, a začala svět skládat. Seděl jsem na zemi a pozoroval ji. Zlehounka se usmála. Poskládala šátek a došla ke stolu pro cigarety. Vzala krabičku a chvilku ji držela v ruce, ale pak ji položila.

„A taky přestanu kouřit,“ řekla a v očích měla jiskřičky.

„To nechápu,“ chtěl jsem říct, protože jsem to nechápal, ale nakonec mi to přišlo bezvýznamné. Začínal jsem mít starosti.

( Nabýval jsem dojmu, že čím dál častěji svoje světy vždycky jenom poskládám a uložím do skříně. Ale ona to dělala taky. Všichni jsme to tak tehdy dělali, možná proto, aby nám svět nemohl unikat sám...)

...