Na věži půlnoc houpá se…
V duchu si broukám žalmanovku do kostelních zvonů, je mi blaze. Peřina hřeje nohy a letně chladivý noční vánek se hrne otevřeným oknem zchladit zbytek těla. Na lokti ruky hozené za hlavou mě zalechtají jeho kudrny, tak se trošku pohnu, opatrně, abych ho nevzbudila. Spí jako miminko, bodejť taky.
… učiněnej ráj…
Jo, ráj. Až na tu drobnou chybičku – útlý proužek zlata na jeho prstě. Teda ne že by ho přede mnou nosil, ale zbavit se ho neumí. A třeba ani nechce. Chvíli o tom uvažuju a najednou už mi není tak hezky. Peřina už tolik nehřeje, protože si uvědomím, že pod ní spává jeho žena. Matrace mě začíná tlačit do ramenou a z polštáře mi do očí čpí její šampón. Lucerny na náměstí pod okny hází matné kousky světla na stěny bytu ve třetím poschodí a z nich mě pozorují tváře v zašlých rámech, i ty stromy a domy na obrazech, každý zelený lístek, každá taška na malovaných střechách, každá cihla se stává pichlavým pohledem a sleduje mě s výrazem: a co ty tady vlastně děláš?
Kradu, odpovídám neslyšně, nevšímejte si mě. Jsem jenom taková malá zlodějka.
Upřímnost nade vše. Zavírám před ní oči.
Chce se mi na záchod. Vyklouznu zpod její peřiny, obuju si její pantofle a obleču její župan. Jdu chodbou z její ložnice do její koupelny, tam si potom umyju ruce jejím voňavým mýdlem a osuším si ruce ručníkem, dost možná jejím. Rozhlížím se kolem – a náhle je tu ona sama. Dívá se do zrcadla, vypíná fén, zaplétá si cop, otírá kapky vody z béžových dlaždiček u vany, dává prádlo do pračky. Protáhne se okolo mě, vychází ze dveří a já jdu za ní. Zpátky tou chodbou s prošlapaným kobercem, který každý týden luxuje, podél stěn, co předloni malovali, kolem malých obrázků, tak dávno koupených a rozvěšených. Mine ložnici a vejde do sousedního pokoje.
Barevné tapety a všude plno hraček. Shýbá se pro panenku pohozenou u radiátoru, ukládá ji na polici mezi plyšového dinosaura a rozcuchanou barbínu. Stojím ve dveřích a dívám se, jak se sklání nad pestře povlečenou postýlkou a přetahuje odkopanou přikrývku dcerce přes nohy. Holčička se pohne, vzdychne, zavrtí pětiletou hlavou na polštáři. Máma jí ještě shrne pramínek vlasů z tváře, přivře okno vedle lůžka a odchází. Uhýbám ze dveří, aby do mě nevrazila. Pak jdu zase za ní, její stín.
Vrací se do ložnice. Zastaví se u postele, při pohledu na spícího muže se usměje. Sklepne z nohou bačkory, župan odloží na pelest a uléhá. On se v polospánku obrátí na bok, přitiskne se k ní, jednou rukou ji obejme kolem těla.
Úder zvonu rozrazil noční ticho.
Chce se mi na záchod. Na lokti ruky hozené za hlavou mě lechtají jeho kudrny a jeho paže na mé hrudi tíží jako balvan. V místnosti je průvan, otevřeným oknem jde chlad. Vyklouznu zpod peřiny, bosá a nahá jdu chodbou do koupelny. Cestou zpátky minu ložnici, stojím ve dveřích dětského pokoje a dívám se na panenku pohozenou u radiátoru. Skláním se pro ni, lesklé šatečky jsou hebké na dotek. Chci ji zvednout a usadit na poličku vedle zelenkavého plyšáka, ale je těžká, příliš těžká. Mrazí mě v týle. Postýlka je prázdná, pestrá přikrývka ustlaná a okno dokořán.
Vracím se do ložnice. Zastavím se u postele, při pohledu na spícího muže mi tečou slzy. Obleču si svoje prádlo, svou sukni a blůzu, potichu posbírám svoje věci do své kabelky, na rohožce v předsíni si obuju svoje boty. Potichu za sebou zavřu dveře bytu a letní noc před domem mě přivítá i s mým rozhodnutím.
Najít si svého muže.