Pravda a lež

Tak kdysi dávno

nebeští vývojáři

ztropili sami sobě krutý žert;

přebrali ambrózie

a k smíchu nebo pláči

chtěli si trochu vyhovět.

Tak rychle skupinka z nich první

s elánem nevelkým do práce se dala;

stvořili tedy s mírnou nechutí

matrónu strohou, přísnou,

jež Pravdou sebe zvala.

Skupinka druhá již v pití pokročila;

poněkud rozverněji

proto si v díle počínala.

Klonovat, negovat

a trochu přibarviti ústa;

po chvíli sestra prvé vznikla

dle jejich pokleslého gusta.

Dámy se brzičko

však spolu poškorpily;

do světa osaměle,

leč hbitě vyrazily.

A že stráž nebeská

opičku vyspávala,

děvčata nehezká

se mezi lidmi ukázala.

Žel ani smrtelník

moudrosti v sobě mnoho nemá –

splésti se nechá rád,

slyší-li pěkná slova.

Po smíchu bývá pláč

a v srdci hořkost trvá

po Lži když vplíží se

ta nelítostná Sova.

Pravda snad proto, že

je sama velmi chudá,

nepřeje lidem iluze

a krásné hávy snů jim trhá.

Jaké proto štěstí je,

že pokus zcela nezdařil se -

vedlejším produktem

pak lepé děvy byly;

že smysl rodinný

snad v sobě objevily,

ve stopách sester svých

tedy též pospíšily.

Tak Naděj, Bláhovost

dodnes mezi lidmi bloudí

a tlumí dopady

skutků sester svých.

Omylem, neschopností

nebeských výzkumníků

je proto pro lidi

tu dole život snesitelný dál.

Tak tomu bylo vždy,

je a snad i ještě nějaký čas bude,

dokud si sestřičky

své ruce nepodají zas.

(MTR, Jeseník, 22.10.2004)