Je cosi zvláštního na samotě. Cosi magického, strašného a přitom osvobozujícího. Snad ta absolutní volnost v tom, že si můžete dělat co chcete. Třeba je to ale dáno málem odvahy, že takto nečiníte před ostatníma.
Potíž nastává ve chvíli, kdy vás samota začne obtěžovat. A vy jste všechny „dobré“ duše, které samotu nerady (ať trvale – ze strachu před sebou samý, či jen dočasně), od sebe už dávno odehnali. Tou svou odporně hnusnou samostatností, neschopností a neochotou přijímat vše podle hesla:“Jsem přeci samostatný“. Což o to, dáváni vám třeba ještě jde. Ale je jen otázkou času, kdy sami se sebou zatočíte. A k čemu pak všechny ty okamžiky, které vás povznášejí, těší, uspokojují, když není nikdo, s kým byste se o ně podělili?! Toto je jen jedna z mnoha nádherných součásti sounáležitostí, soužití, pospolitosti, sdružování,…. přátelství….
A pokud jste už tak daleko, jako já, že je ani neumíte sdílet, pan Bůh s vámi... Ale co, vy se bez něj stejně obejdete. Jste přeci samostatní!!