Uzounká větvička na povel větru dala propustku žlutému listu. Klouže po vlnách a snáší se k zemi. Lehce, pomalu.Dopadne na ulici zalitou žlutohnědým kobercem a já nechám své myšlenky plout po větru stejně tak bezbranně, jak se mu odevzdal on. Kam až asi doletí? Možná do časů nevědomosti mně vlastní, možná do dob, kdy všechno bylo tak jednoduché. Možná tam, kde to všechno začalo. Všechno, co se teď vrací s takovou jistotou, jako podzim v tuhle dobu. Čas plyne a vím, že tato doba nastane. Neubráním se a ani to nezkouším. Možná nemám sílu, náladu..a nebo prostě vím, že na to nemám. Proč se bránit něčemu, co je předem prohrané. Možná by bylo lepší nastavit větru tvář a nechat si od něj našeptat, co bude dál. Ale chci opravdu vědět co bude dál? Není to jen snaha něco předběhnout? Snaha něčemu uniknout? Ale proč utíkat, když teď se mi jde celkem pohodlně. Rozumím si s větrem. Objímá mě a ve vší něžnosti hladí. Mám se mu oddat? A co když to udělám? Budu i tak spokojená? Ve vší klidnosti si jen tak plápolám a přemýšlím, jestli i listy, které mi spadají do klína mají starosti. A jestli mají, jaké asi jsou? Co když mě vítr uhasí, nebo naopak přidá trochu polínek a já se ukážu ve vší rudé nádheře, která ke mně patří…
|