Partička karet

Pršelo. Kapky v jazzovém rytmu dopadaly na okenní římsu a každý úder vypaloval bolestivou ránu do třeštící hlavy. Byla neděle a všechno nasvědčovalo tomu,že to bude neděle jako každá jiná. Kocovina, ten nepříjemnej tvor metamorfovanej do lidskýho utrpení, se opět hlásila o slovo a boj s ní určitě zabere několik následujících hodin.

Převalil jsem se v posteli a ještě jednou zavřel oči. Byla to ta chvíle, kdy mozek přímo přikazuje zavřít oči, protože mají váhu ocelových rolet, kterými řemeslníci na noc zavírají svůj krám.

Usnul sem, ale jen tak napůl. Snažil jsem se zrevidovat vzpomínky na minulou noc.

Je to dřina si dát souvislosti dohromady, nevim,jak je to možný,ale všechno mám tak nějak zamotaný, jenom podvědomě tuším jak to všechno mohlo být.

Včera jsem zůstal doma sám a jak to tak bývá, bytostně mi chyběla přítomnost dalšího člověka. V takovou chvíli sou temný zákoutí bytu ještě temnějšími a protivnej chlad se člověku rozlejzá po těle. Nemám to rád. Nemám rád bejt dlouho sám.

Snažil jsem kontaktovat spoustu lidí, přátel i skoropřátel, ale jako na potvoru z různých důvodů nikdo nebyl nakloněnej setkání se mnou. Propadal jsem beznaději. Ještě jeden pokus. Aspoň ještě jeden.

"Ahoj bejčku, nechceš dneska někam vyrazit? Sem doma sám a..."

"Hele,já nemůžu. Přijela sestřenice z Novýho Yorku."

"Tak ji vem sebou. Já mám fakt pocit, že když zůstanu sám asi se z toho zbláznim. Pojďte.Prosím!"

"Fakt to nejde, promiň"

To byl poslední člověk na seznamu možných chlácholitelů počínající deprese. Vjíždělo to do mě jako nějakej řezník nožem do hrdla svý nový oběti. Doma zůstat nemůžu. Nechci. Jdu sám. Seru na všechny.

Venku je nevlídno. Poprchává a je hrozná kosa. Zabalil jsem se do šály, vzal čepici a vyrazil do města na vlastní pěst s touhou někoho známýho potkat. Nebo aspoň s někym novým se seznámit. Proboha, s někym se seznámit. Vždyť vim, že mi to jde dost těžko, přestože si lidi o mě myslí přesně opak. Vždycky, když k tomu má dojít, přemýšlím,co a jak říct. Všechno dopředu plánuju a pak to stejně nějak zvořu, nebo prostě nemám,co říct. Rozčiluje mě to.

Ulice města byly, na to, že je sobota, nezvykle prázdný. Za celou cestu nebyl nikdo živej ,koho bych potkal. Jenom v parku jsem měl divnej pocit, že za mnou někdo kráčí. Bál jsem se otočit, ale každou chvílí jsem čekal, že se mě něčí ruka dotkne na krku. Nebo, že mě někdo chytne za ruku a strhne na zem. Posera,no. Aspoň, že ten chladnej měsíc byl v úplňku a nebe čistý, takže to trochu korigovalo nepřítomnost lamp.

Na konci parku stojí taková malá hospoda. Zastrčená úplně stranou od centra města. Na obou jejích stranách se pnou jako dva pilíře obrovský stromy. Bříza myslím. Nikdy bych neřek,že tenhle strom může vyrůst do takových rozměrů. Bříza je ten malej, černobílej stromeček s těma hovínkama na podzim a ne takovejhle strašidelnej monument. Dlouhý tenký větve se opírají o plochou střechu a z dálky to vypadá, že stromy hospodu objímají. Možná dokonce chrání.

Vešel jsem ze tmy dovnitř. Chvíli jsem se rozkoukával, ale nebyl to takovej problém, protože světlo tady bylo hodně tlumený. Celej ten prostor působil dojmem ztísněnýho prostoru a dost tomu napomáhala i červená barva na stěnách. Prakticky všechno bylo mělo takovej červenej nádech. Barva krve, napadlo mě. Bylo tu prázdno. Celý město dneska působilo mrtvolnym dojmem. Za barem stál chlápek, kterej mohl mít hodně přes sto kilo. Chvíli jsem si ho vůbec nevšímal. Strnule jsem vnímal atmosféru tohodle divnýho místa. Podvědomě jsem cítil pohled, kterým si mě od hlavy k patě měří. Podíval jsem se na něj, pokynul hlavou a nenuceně jsem se usmál. Sednul jsem si ke stolu úplně vzadu, zapálil si cigáro a čekal až ke mě číšník přijde.

Místnost byla rozdělena příčkou a úzkým průchodem byl vidět cigaretový dým a kousek rukávu odložený zimní bundy na židli. Ale žádný náznak bujarého veselí, ba dokonce ani náznak rozhovoru dvou lidí.

"Co si dáte?," zeptal se najednou mutující hlas.

Otočil jsem se za hlasem a chtělo se mi smát. Tenhle robustní pán s třema bradama měl hlásek jako zvoneček. Jako vánoční zvoneček, kterym táta svolával rodinu ke stromečku. Bylo mi stejně trapně teď za toho chlápka jako,když jsem v 15 letech ke stromečku šel.

"Pivo a zelenou, prosím"

V druhý místnosti vrzla židle. Zaslechl jsem kroky směřující ke mě. Otočil jsem se a je ze zadu zahlédl ženskou štíhlou postavu mířící na WC. Měla kaštanový vlasy končící někde těsně nad ramenama. Rozlilo se ve mě horko. Už teď jsem, díky svý zbrklosti, začal plánovat rozhovor, kterým se uvedu a snad mi bude i dáno a budu si moct přisednout. V hlavě mi to šrotovalo. Hlavně to neposer. Dneska ne.

Číšník mezi tím donesl pití. Upil sem trochu piva a pak hodil do půllitru panáka zelený. Zvuk dveří od záchodů ohlásil její návrat a já si dával zhruba čtvrt hodiny na přípravu. Ve chvíli,kdy jsem si připravoval pozdrav a první úvodní fráze, mi někdo zaklepal na rameno.

"Ahoj, můžu si přisednout?"

Neskutečně mě potěšilo,že mě dotyčná oslovila jako prví a tudíž mi odpadá dost nepříjemností se ztrapňováním sebe sama.

"Jasně, vem místo"

Ještě si došla pro pití a bundu a definitivně zakotvila v mym poli působnosti. Bezva.

"Jmenuju se Sáva"

Blbý jméno,pomyslel jsem si.

"Blbý jméno,co?" s lehkým úšklebkem konstatovala.

"Ahoj, já sem Kryštof. Ne, rozhodně mi nepřijde blbý. Nevšední možná, ale v nevšednosti je krása."

Snad ani nevěřila, že něco takovýho říkám.

Dopili jsme už asi pátou rundu smrtícího magickýho oka. Cejtil sem zřetelně teplem pulsující tváře a ušní boltce. Artikuloval jsem za pomocí divný mimiky ve tváři a s trochu jinak znějícíma koncovkama. Jako pokaždý moje oči nabraly výraz mongolskýho pastevce a řečnická dovednost gradovala.

"Zahrajem si karty?" zeptala se Sáva.

"Proč ne. Nejsem si úplně jistej, jestli budu dostatečně akční,abych dokázal držet pozornost, ale jdem to toho."

Oči se jí rozzářily a teď si vybavuju, že jsem si poprvý všimnul toho divnýho, skelnýho a do nikam směřujícího pohledu. V tu chvíli mě to nezajímalo. Byla zábavná, měla ráda Massive Atack stejně jako já, vůbec jí bavila spousta věcí podobnejch.

"O co budem hrát?" popíchnul jsem jí.

"O nic, jenom tak, aby zábava nevázla,ale jestli je to tvoje přání, tak třeba o panáka."

Souhlasil jsem. Tyhle alkoholový hry se většinou zvrtnou do velkejch orgií. Lidi, kterejm zrovna  nejde karta nevydržej obvykle moc dlouho, obzvlášť, když se hraje prší.

Pravidlo bylo stanovený na výhru ve třech partičkách a pak následoval panák, což byla taková zajišťovací funkce, kdyby se náhodou někomu z nás extrémně nedařilo a ještě, že jsme tohle pravidlo zavedli, protože ten večer mě veškerý karbanický štěstí opustilo.

"Táák a panáček šup do žaludku," radostně a s trochou škodolibosti volala Sáva.

Otočil jsem skleničku dnem proti světlu, v tu chvíli jsem slyšel jakoby něco lusklo a jemně mne bodlo mezi plícema. Spíš trochu nalevo. To kouření je prevít.

Hra pokračovala a vodka střídala vodku a pokaždý, se opakoval ten zvuk a mírný píchnutí. Už jsem si s tim nedělal hlavu, prakticky s ničim už jsem si nedělal hlavu. V těch chvílích ztrácím nit. Prostě už si vůbec nic nepamatuju.

Znovu jsem se probral. Venku stále pršelo a já se cítil pod psa. Bylo něco po poledni a už jsem musel vstát. Bylo mi na umření.

Šel jsem do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla. Projela mnou hrůza a pocit bezmoci. Oči sem měl stejně šedivý, skleněný a do nikam koukající, jako ta ženská včera. Na prsou tiskacím písmenem žiletkou vyřezáno: SEŠ NÁŠ!!