RECENZE BEZ POKR.

(Samorostlého snílka Josefa Bureše cestování do Sibyře a zpátky do Československa)

Josef Bureš: Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu, ve zdraví přežil vězení a vyhnanství a zase se vrátil domů. Praha: Prostor, 2004. 132 s., cena 149,- Kč.

(Co je vocáď dolu tlustě, na to se dá klikat...)

Nevím, jestli se vám to někdy stalo – vzal jsem dneska do ruky knížku, přečet něco přes třetinu – – a už bych se dělil.

Takže to uděláme tak, že se podělím o třetinu a výhledy do budoucna a zítra nebo pozítří to dopíšu. Až dočtu.

Ta knížka není dlouhá, skoro je delší její název: Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu, ve zdraví přežil vězení a vyhnanství a zase se vrátil domů. Vydalo ji nakladatelství Prostor, oni většinou vydávají pečlivě ošetřené knížky strašlivě vážné a důležité nebo s vážnými a důležitými souvislé – Tomáše Bernharda třeba, na co chodil Kafka do kina, jestli jsme ty Němčoury neměli radši nechat u nás doma – takže si tak přečtete Stasiuka a dál na ně kašlete. Hm. Tahle knížka, když se do ní podíváte, je taky vážná a důležitá – a přitom se u ní skvěle bavím.

Přiznávám, že jsem četl doslov a ediční poznámku. Vůbec, já mám zvyk číst knížky od tiráže a tahle knížka byla ještě od pohledu taková, že rovnou ten doslov hledáte: autor neznámý, název jak kdyby ho vymýšlel vesnický kronikář, na přebalu akvarel buď od naivisty nebo od zatraceně šikovnýho dítěte. Koukám do toho doslovu a vidím, že jsem nebyl daleko od pravdy: pan autor pan Bureš je evidentně duše čistá, člověk ve kterém se tak jako snoubí ta dětská čistota se starobylým písmáctvím. Že je duše čistá, jak říkám, to je jasné od začátku vlastní stroky: před chvilkou skončila válka, borečkovi je devatenáct, mládě. Před válkou chodil do Junáka a idealistou zůstal i potom, žádnej jestřáb mu asi nenatrh... ideály; a tak – nejdřív, že by šel bojovat do Řecka (jestli nevíte, tak tam se zrouna bili pravičáci s bolševíkama, a to krutě; od těch dob je v Československu takové numero Řeků – Marta s Ténou a další a další), na straně bolševíků samozřejmě, ti bojovali za lepší svět. Jenže tam ho jako dobrovolníka nevzali, že za sebou nemá vojnu. A tak se rozhodl, že půjde do země, kde je větší spravedlnost pro chudý lid. V době, kdy se utíká na západ, dokud to ještě jde, týpek ručkuje přes železniční most přes hraniční říčku, která ještě nedávno nebyl hraniční...

Samozřejmě ho chytí za chvilku, za pár dnů, obviní ze špionáže – a tumáš čerte krumpáč. Dostane roček a pak vyhnanství na Sibiři. Tak to tak čtu, jak sedá po těch vězeních a jak ho postrkujou těma dobytčáky, jak spí a na hlíně za b na betoně, jak jich v tom vlaku je padesát a jedou na tu Sibérii a po celou tu dobu všichni kálí do sudu uprostřed nevětraného vagónu.

Na druhý den přijíždíme do tábora, dívám se, vždyť je to ten samý, z kterého jsme odejli nedávno transportem. Posílají mne znova na tu samou celu, kde jsem byl již dříve. Jsou zde noví vězni a vyhnanci, vyhnanci jsou většinou už starší lidé. jako ostřílený už vězeň rychle se seznamuju s tímto novým osazenstvem.

Na této cele jsem skoro měsíc, snad nebudu tu v takovém hrozném prostředí do konce trestu. Rozhoduju se zahájit hladovku, aby mne dali jinam, radši pracovat, jenom né sedět nahemčaný a smradlavý, tady je strašný puch, když nás je okolo stovky.

(...)

Týden před koncem mého vězení mne volají k náčelníku tábora. Oznamuje mi, že můj trest skončila, ale né celý, budete transportován na Sibyř do vyhnanectví. Přeju vám, aby jste vyhnanství ve zdraví prožil. takto končím mé uvěznění v sovětských věznicích. Jaký bude můj další osud v tej drsnej Sibyři!

Víte, já jsem četl všelijaké hezké knížky o tom, jak se v Rusku trápí lidi, četl jsem ten Gulág od Solženicyna. Ale zatím, jak to vypadá má tahle výpověď v něčem sakra navrch: totiž tenhle pán o tom nemusel až tak dumat, zabývat se ruskou duší a spasitelskou úlohou ruského národa, nemusel dumat, kde udělal chybu, on v tom nejel – tady máš nefalšovanýho človíčka, žádnej geroj ani intelektuální mašina, spíš trochu prosťáček bóží. A on ti to podává tak bezelstně a takovou krásnou skrumáží jazykovou (hujhujhuj, v Ediční poznámce píšou, co upravili – dost toho nechali z jazykových zvláštností a samorostlíků, ale já jsem v tomhle trošku extrémní: komplet to měli nechat, nadrsno) ty příběhy. Jak si musí na Sibiři nejdřív postavit sroubek, jak ochočujou medvěda, jak loví ryby. A tak. Podle doslovu vím, že si chlápek ještě musí najít ženu, dostat se ze „Sibyře“ na Ukrajinu a pár let se marně snažit se ženou a děckem dostat do Československa. Jsem na to zvědav, jak to směsicí východočeského nářečí, spisovné češtiny a ruštiny dokodrcá, jsem zvědavý na další akvarely: hoj, ten na obálce nebyl jediný – a všechny jsou od něho.

Helejte – – – já koukám, že to ani dopisovat nebudu, vždyť ono už to dál jinak nebude. Jako bude se to šmodrchat, ten život, budou tam jistě zajímavý podrobnosti – ale jakého rázu ta kniha je, to jaksi snad už vidíte. Takže pa.

A věnováno Borisovi, samozřejmě.

Pro doplnění ještě nakladatelská anotace na stránkách nakladatelství Prostor.