Když usínám

a tělo žádá si trochu odpočinku,

před očima zavřenýma

já vidím tu noční můru,

co každou noc já vídávám.

A uši zalehnou ve věčném křiku,

bez víry a bez spočinku,

každou noc tak probdívám.

A čas běží,

bez ustání...

Den za dnem,

stále stejný obraz děsí mne,

a ač s každou nocí stejný je

já nevzpomínám si na něj.

Počítám hodiny,

co zbývají mi do noci,

kdy sic ulehnu z únavy,

však usnout se mi nezdaří.

V děsu, v temném rohu,

přečkám já zas tenhle čas

se svým údělem,

jenž byl mi s narozením dán...

Arachnid von de Dickinson