jsem v bytě o patro níž
ležím v posteli
všude zima a prach
podstatná část nábytku vystěhovaná
jen stopy v místech kde léta stál
najednou někdo přichází..
to známé světlo v předsíni
vržené skrz matné sklo dveří do pokoje
stín těla šramot při zouvání bot
dveře se otevřou
jé ahoj kdy tě pustili?
šla jsem sama, protože než bych se vás dočkala...
no vidíš a to jsi pořád říkala
že chceš umřít
prochází pokojem
rozhlíží se
obrazy mají zvláštní nepřirozené úhly
pak se otočí ke mě
to je právě ono
přišla jsem se rozloučit
nechápal jsem
chci něco říct
ale moje ústa jsou jako by rozleptaná
úžasem i strachem...
zaseknutá v němém protestu
těžké setkání
v předělu mezi dvěma světy
u kladiny ticha na konci každého času
vnímám vyšeptalé barvy
obrys osobnosti se vytratil
zbyl jen jakýsi neznámý tvar tváře
který dává pouze vzdáleně vzpomenout...
a oči nepřítomné
sled obrazů se pomalu zastavuje
vše utichá za výsečí let
1922 až 2004