Kráčela temnou ulicí bez světel,
nebe bez hvězd,
ani měsíc nebyl vidět.
Mlčela, jako ještě nikdy v životě,
ač chtěla křičet do světa,
nechala si však
radši všechno pro sebe.
Někde v sobě tušila,
že mluvit nemůže.
Otočila se.
Stín pohnul se,
sic tiše a nenápadně,
však všimla si toho.
A srdce bušilo jako o závod
ve strachu o život hříšnice.
Ze tmy se vynořily tři postavy,
kápí tvář halenu měly
a pluly vzduchem,
blíž a blíž…
Nikdy tolik obav neměla, jako tu noc
vprostřed nejtemnější chvíle všech dob,
to když se stvůry vzbudily,
aby pozřely něco živé.
Přišly si pro duši.
Padla na kolena a modlila se.
Šeptala do noci modlitby své
a prosila Boha o odpuštění.
„Jen do pekel neposílej mne!“
A slzy její padaly na zem
v naprostém lidském zoufalství.
Když jedna z postav dotkla se jí prsty
a ona navždy ta slova v paměti bude mít.
„Slzy jsou tak povrchní…“
Zlý hlas nesl se ve větru,
který poslouchal pozorně,
aby nic neuniklo mu.
Pohlédla na ruce své,
dlaně od krve
a hluboké rány v nich,
leč nic, čím by si je sama mohla přivodit.
Modlila se bez přestání,
a pak v minutě své poslední,
kdy ji život opustil
a jeho pařát vztahoval se k ní,
řekla již jen jediné:
„Bože, smiluj se…“
A v tom mraky odkryly hvězdy
a s nimi i měsíc,
aby trochu světla přinesly
a lampa v rohu zablikala nesměle,
přec rozsvítila se nakonec
a ona vzhlédla k nebi,
aby zjistila, co se děje.
Zase jarní vánek vál,
jako tomu bylo dřív
a ona nepochopí nikdy,
proč nechaly ji jít…
Arachnid von de Dickinson
|