|
Avalon
Vzpomínám na Avalon,
kde magie vládla coby král
a bílý Měsíc nad hradbami
zářil jako Svatý Grál
Tenkrát tam slavík zpíval
ten malý, zlatý pták
můj druh snad štěstí míval
věřím, že je to tak
Dal mi jej kdysi s půlnočním
ohněm, jenž v srdci bývá
jak hvězda v stromku vánočním
je zlatý slavík – zpívá...
Tehdy jsme tiše seděli
jen ruku v ruce dívali se
slov pro druhého neměli
jsou pouhý prach na zlaté míse
Kdo příliš mluví bez nutnosti
těžko tím co kdy získá
byly tu zvláštní okolnosti-
a náruč smrti blízká...
Píšou se příběhy zrady
a válek bez důvodu
snad o dívčí vnady
či pohanění rodu?
Kdy čest je víc než žena
jíž každá věc je dána
jen vlajka roztržená
tu leží, podupána...
Pod karmínovou oblohou
krev zbyla na bojištích
a bídné duše nemohou
než vyčkat věcí příštích
Můj slavík stále zpívá
ve stromě na větvích
už k večeru se stmívá
a všude leží sníh
Náhle se větev prohýbá
jak nástroj lučištníka
a slavík teď již nezpívá
bolí v mém srdci dýka
Hledím pohledem zamženým
a v sobě cítím zvláštní něhu
skláním se nad tělem studeným
ležícím tiše v bílém sněhu
| 
