|
1.
až později jsem si připustil
že to co žijeme je cesta
cesta s kameny
podivuhodná mozaika lidských osudů
v čase zázraků
kdy ústa nepromlouvají
a žijí jen pro ticho
v domě bez oken
kam přicházejí sny
a hlasy lidí
vřískot ptáků
sem nemohou proniknout
něco to žere
hned při povrchu
černá věčně otevřená ústa
tvor
sající z matčina lýtka
zakousne se
a ne
a ne pustit
je tam
kdykoliv
2.
a přece se něco vyvalí na svět
očička jak strmá zeď cihlového domu prorůstají vínem
násilí zplodilo kruhové otvory
vybledlé okenní rámy ohraničily prostor volnosti
chátrající
zvoucí dál
kovové kličky potřísnil čas
chcete ven?
skřípe to a řve bolestí
ozývá se pískot v uších
pískot v domě
dům je prázdný
neobydlený
TABULA RASA?
3.
ALE podlaha skřípe pod tepem člověka
sny se ztrácejí
blednou
krok ke konci - k začátku
k početí - ke smrti
uvnitř to začíná růst
sílit
nejistota hloubí důlek v měkké tkáni
jen konopný provázek houpe se vyzývavě na větvi
oprátka - okénko k nebi
chystá pohoštění
tichý záchvat dobromyslnosti
který v oka - mžiku přejde
4.
…ale bylo ráno
a my leželi dlouhé hodiny na lavičce bez jakéhokoliv projevu života. Jedni Lidi chodili kolem – kouřili, četli noviny s vylhanými zprávami, nadávali na svůj život a bezezbytku pozorovali každé cirkusové číslo, každý trik kterým se nás snažili uplatnit. a Druzí Lidi říkali, že tenhle život za to opravdu nestojí a přitom taky kouřili, četli noviny a chtěli nějakou změnu. a všichni dohromady z toho měli zvláštní potěšení.
a asi už bylo opravdu ráno, protože po ránu to vždycky vypadá tajemně. cisterny vylijí svůj obsah k zemi. olejové skvrny rostou do neutěšených velikostí. nedá se to zkrotit! mění barvu - přizpůsobují se životu - život si je přizpůsobuje. dítě to nepochopí. ostatní se tváří It’s normal,C’est trés…
a přitom si stačí chvíli počkat
otevřít dveře a vstoupit
dětský instinkt napoví
roztřese jazyk v ústech
připraví city
a začne objevovat dům
tyčící se ve zpustlé zahradě
a zvuky ze dna města
křik tramvají
štěkot psa
brzdy aut
to všechno musí prožít
nic se neztratí
nedá se vymazat
až do té chvíle
kdy dostaneme strach
kdy všechno spadne
zhroutí se
rozklíží
rozloží do nicoty
a dno se točí
kymácí ze strany na stranu
jak nevěsta v bílých šatech
lidský tvar
5.
a prsty rozehrají pomalé blues
krev se zběsile přelévá v základech domu
štěrbiny pulsují životem
a denní světlo rýsuje pukliny tam někde
uvnitř
v horečkách
v blouznění
v zahradě domu s vysokými zdmi
ostnatým drátem
kostmi
a jiným sajrajtem co tu zbyl po předchozích nájemnících
s denním
nočním světlem
monotónně se opakujícím
v pravidelných intervalech
někdo se z toho zblázní
jiný zamiluje
ale vždycky to musí uzrát
a víry myšlenek
pocitů
se třou
vábí
schvacují rozhled
slétávají do korun stromů
vypínají prsa
obnažují melodický hlas
a maminka na všechno úzkostlivě dohlíží z okna domu
nadzvedává záclonu
a sype plnými hrstmi svým dětem
já se tu procházím
vždycky se snažím dostat k hostině
objevit zvířecího ducha
zázračný zjev
nový obzor
možnost odlepit se od země
a svobodně dýchat
v přírodě si toho nevšimnete
ale tady?
tady stojíte na rozcestí
a pro tohle už výmluva neexistuje
plyneme s vlastní krví a ta se neztratí
dá se jen čekat
chodit po číslech
a učit se je rozpoznávat
6.
a ostrý zápach dezinfekce je přesto cítit
napadá tělo
rozkládá prvočástečky
a nikdo se nemůže vyznat ve změti svých vlastních dojmů
ani slovům se nepodaří vydrat napovrch
v povlaku úst teprve bobtnají
chystají se vzklíčit
genesis při úsvitu
potvrzena tichým výdechem na začátku
trpělivě čekajícím na jakoukoliv ozvěnu
která by to všechno mohla skončit ?
a přitom nebylo snadné vyjít ven
obnažit tělo
a dělat jakože se nic nestalo
slyšíte to chroupání?
to praskají kosti pod tíhou myšlenek
které navalily na živého tvora
a ani neupustil slzu
snad nepatřičné chování
za kterým se schovávají rozpaky
ale něco se stalo...
nevíme co
nevíme kdy
nevíme kde
než objevíme vlastní dům
do kterého lze vstoupit
zařídit se podle osudu
a čekat
někdo to nepochopí nikdy
jiný až v zrcadle
a přitom život pořád zvedá ruce
pohozený v předsíni
kde to voní svátečním obědem
opatrně přešlapuje
z místa na místo
a čeká až ho pozvou dál
a uvnitř to zvoní
sílí
dere se to ven
jednou výš
jindy níž
všichni jsme se poklonili zázraku stvoření!
| 
