Bylo po dlouhé zimě, časně z jara,
pěnkava na větvičce s pupeny chřadla.
Zapěla píseň, by jaro přivítala,
přes že venku mráz, ba i sníh ještě pad.
A ač mne světničku kamna zahřívala,
jak pěnkava, i já na srdci mám chlad.
Vše už je minulost, je krásně teplo,
neboť vysvitlo sluníčko a vše kvetlo,
neboť jsem shledal ji a není mi už těžce.
Potkal jsem ji, a sotva se tak stalo,
sotva jsem potkal tebe, mé rozverné děvče,
náhle si peklo zpět svůj chlad vzalo.
Moh´ to být jen sen, anebo pohádka,
však život náš, ten není jak rozprávka.
Je třeba žít. Žít. A hlavně milovat.
Láska vždy dozraje, přes všechny překážky.
V lásce se nezapře, kdo ji chce uchovat,
však fuj ty, co ji máš za hlásky.
|
