Koula

Bylo a je Brno. Není to zas tak dávno, co v něm žil jeden podivínský černokněžník (a možná, že v něm žije dosud), jehož jméno nikdo neznal. A protože jej snad tajil i sám před sebou, budeme mu říkat třeba Koula.

Jako jiní běžní lidé chodil Koula většinou po Čáře zvané Česká ulice, na prygl zvaný Brněnská přehrada nebo do Mahenky, které se i dnes říká Knihovna Jiřího Mahena. Ale ze všeho nejradši jezdil tramvají čili šalinou. Šaliny ho vůbec velice zajímaly, protože sem tam jejich troleje jasně modře zajiskřily a Koula v tom viděl energii, kterou doma denně vyvolával z jiných světů, a kterou pak střádal pro svoje vlastní kouzla. I řekl si, že ty šaliny jsou magická stvoření, když tak často jiskří tou modrou energií, kterou on tak těžce získává odjinud.

Jenže Koula v šalinách zlenivěl. Úplně zapomněl na to, že se může přesouvat pomocí vlastní vůle v čase a prostoru kamkoliv chce. A místo toho seděl v šalině a poklepával nohou.

Jednou takhle stál na zastávce a čekal na autobus číslo 67. Ale kde je? Už tady měl být před šesti minutami! Koula se naštval a nadával: „Platím za šalinkartu, stojím fronty, pořád se na mě někdo mačká... tak kde je?! A za tohle oni chtějí platit?!“ Byl tak naštvaný, že ze vzteku začal kouzlit a zmrazil celé Brno.

Ze střech domů vyrostly až na zem rampouchy silné jako stromy. I lidem vyrostly rampouchy z nosů a z uší, ale ty nebyly tak veliké. Na pryglu se nedalo bruslit, protože voda v něm zamrzla natolik, že led byl tvrdý jako beton. Některým domům zamrzl dokonce i kouř z komínů. A to už šlo do tuhého. A když někdo nahoře na Kobližné špatně našlápl, mohlo se stát, že sklouzl přes Malinovského náměstí až na Cejl. A tam už šlo opravdu do tuhého.

Koula si z toho nic nedělal. Byl tak rozzuřený, že si ani nevšiml, že se něco děje. Zuřivost mu dodávala teplo. Dlouho to však netrvalo a dostal hlad. Jenže kam jít, když je všechno zmrzlé? Rozhodl se tedy, že rozmrazí svoje oblíbené asijské bistro na Kobližné ulici.

Hned jak to udělal, začala se tam hrnout spousta lidí a utvořila se obrovská fronta až na Malinovského náměstí. Když to Koula viděl, uvědomil si, že s tím mrazem neudělal dobře. Hned se, nad vepřovým gyrosem s nudlemi, rozhodl, že musí celé Brno zase rozmrazit zpět. Ale co se to stalo? Koula už neměl žádnou energii na to, aby vše mohl dát zase do pořádku! On ji totiž vyzuřil.

Nedalo se nic dělat, kouzla nepomáhala. Od svých asijských přátel si vypůjčil opékač nudlí a z domova přinesl polštář. Ten nahřál na opékači a vše, co bylo zmrzlé, kousek po kousku opakujícími se pohyby třel a mnul až to rozmrazil. Rozmrazoval novinové i květinové budky, auta, šaliny, které zatratil, trolejbusy, autobusy, sochy, fontány, stromy, trávu, zábradlí, dlažbu, Petrov, Špilberk, Červený kostel, JAMU, Filozofickou fakultu i fakulty VUT a celou MZLU, bezdomovce, vrabce a pejsky v parku i na ulicích... Prostě vše musel mnohokrát přetřít a mnout polštářem nahřátým na opékači nudlí, aby to bylo jako dřív. Rozmrazoval dlouho a dlouho a bylo to velmi namáhavé, ale patřilo mu to.

A když to vše dodělal, vypnul opékač, položil si hlavu na polštář a usnul. Zdálo se mu, jak jede šalinou číslo 11 z České po Veveří a jak je všude kolem krásné světlo a teplo. Na Grohově nastoupila hodná důchodkyně a slušně jej požádala, aby ji pustil sednout. Šalina i důchodkyně si spokojeně jiskří a Koula má nádherný a uspokojivý pocit, že vykonal dobrý skutek. Z okna vidí všechny ty novinové i květinové budky, auta, předjíždějící se šaliny, trolejbusy, autobusy číslo 67, pokyvující sochy, fontány, stromy, trávu, zábradlí, dlažbu, Petrov, Špilberk, Červený kostel... Na Rybkově nastoupili studenti JAMU, Filozofické fakulty i fakult VUT a celé MZLU, bezdomovci, vrabci a pejsci z parku i z ulice. Koula se začal dusit. Tolik lidí se přece do šaliny nemůže vejít! Zhluboka dýchá jako by měl rýmu i v krku. Snaží se otevřít okno, ale přes tolik lidí to nejde. Navíc má stále na sobě ten těžký zimní kabát, pevně zapnutý, který ho tíží a stahuje kamsi do strany. I když mu oči zaslepuje ostré Slunce, přesto cítí upřené pohledy všech těch lidí kolem. „Pardon, promiňte,“ snaží se Koula uvolnit prostor kolem sebe a dělá přesně ty pohyby, jako když třel a mnul polštářem celé zamrzlé Brno. „Dýchat, dýchat!“ buší mu v hrudi. Nic nepomáhá. A vtom přestalo svítit Slunce.

Koula se probudil a zjistil, že všichni lidé ze snu stojí kolem něj a on leží na svém polštáři v Lužáneckém parku. „Vidíš, vidíš, Koulo,“ říkali, „nechal ses ovládnout svým hněvem a jak to dopadlo. Něco pokazit, to je velmi jednoduché, to umí každý, ale napravit chyby a něco vytvořit, to je moc těžká věc. Doufáme, že jsi se poučil.“

A od té doby se Koula učí ovládat svůj hněv a provádí jen taková kouzla, která nikomu neškodí.