|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Někam padám. Je tma a ticho. Komu se svěřit? Není ve mně nic co by připomínalo život. Cítím. Něco. Je to bolest? Nebo klid? Slyším zvuk připomínající vítr a vidím cosi jako hvězdu. Strašně daleko. Je studená. Chlad mě pohlcuje. Smrt. Snad už je to konečně ona! Ta, které se stále vysmívám, ta na kterou ukazuji prstem. Slzy mě chladí. Kusy ledu na mé tváři. Bezmocně se jen dokážu dívat na odraz v očích. Patřím někomu a nevím co po mně chce. Dávám se dobrovolně, nechce. Když odcházím, snaží se mě zachytit. Zachraňuje mi život, ani si to neuvědomuje. Tolikrát už... Pospíchám odsud, pryč ze světa, pryč někam, kde je teplo a láska, která se nedá ničím vykoupit, ani zkalit, ani pošpinit. Kde milovat znamená existovat a dýchat neznamená nic. Už se mi nechce být, ani ukazovat tváře. Kterou mám teď? Někomu patřím. Nevím proč mě zahodil. Hledám v sobe sílu, kterou bych řekla, ze nejsem kus papírku, ani prázdný zapalovač. Marně. Zase ta bezmoc, která mi říká jak strašně sem naivní a že nic z toho už nemůžu vrátit, ani změnit... Ze mě už nechceš..
|
|
|