Během dvou hodin, kdy jsem ze dnešního slunečného odpoledne za plotem před novostavbou bratrova domu upravoval starou obilnici na kotec pro morče, čtyři kolemjdoucí skupinky procházejících se lidí nahlas uvažovaly o tom, jak je v oné stavbě rodinného domu - nástavbě na garáži - vyřešen strop za vysokým oknem, sahajícím téměř přes dvě patra. Dvakrát jsem odpovídal na dotaz k tématu, že nevím, dvakrát si kolemjdoucí odpověděli sami. Pak šli kolem známí, a po krátké debatě o stropu ona poznamenala, že ta velká skla budou dělat problémy při umývání oken. Dalším párem byl nedaleko bydlící ředitel divadla a propagační výtvarnice téhož, takto jeho partnerka. Chtěl vidět, kdy se do bratrova domu nastěhujeme my. Totéž zajímalo kamarádku, která na ulici venčila knírače a svého synovce učila jezdit na kole v tajících zbytcích sněhu. Poslední, s nímž jsem o problému chybějícího stropu za tím oknem proti své vůli diskutoval zhruba patnáct minut, byl bělovlasý čerstvý důchodce. Přiblížil mi, kde všude pracoval jako topenář, a jaké viděl zvláštnosti v domech zbohatlíků. Setmělo, se, tak jsem ukončil práci. Abych příště byl více v obraze a mohl podat zájemcům zasvěcenější informaci o sourozencových záměrech ohledně stropu za oknem, zeptal jsem se pro jistotu po příchodu domů na problém bratra. Řekl mi (v tento březnový podvečer v obývacím pokoji zrovna v polospánku sledoval televizi), že to s tím stropem ještě nemá domyšleno. Pak mi vyprávěl, jak jednou poslouchal kolemjdoucí párek tmavě oděných mladých intelektuálů, které už bylo slyšet, jak stavbu velmi zasvěceně hodnotí z hlediska estetiky, kulturních tradic, praktičnosti i filosofie bydlení. Bratr vyšel s tváří raněné šelmy ze stavby na ulici a pozoruje intelektuální pár si zapálil. Nato se ozvalo: „Už je z tý dřiny unavenej, tak si musel dát cigáro, chudák Ukrajinec...“