|
|
Všechny rubriky
|
Soutěže na Totemu
| > Soutěže na Totemu
| > Prázdninová fotka
| > Podzimní listí
| > Dým bramborové nati
| > Česká zima (poezie)
| > Česká zima (próza)
| > Česká zima (fotografie)
| > Česká zima (ostatní výtvarno)
| > Podzimní depky (poezie)
| > Podzimní depky (próza)
| > Podzimní depky (fotografie)
| > Podzimní depky (ostatní výtvarno)
| > MULTIdepky
| > Mé nejlepší dílo (poezie)
|
|
> Mé nejlepší dílo (fotografie)
| > Mé nejlepší dílo (výtvarno)
| > Mé nejlepší dílo (grafika)
| > Mé nejlepší dílo (multimédia)
| > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - próza
| > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - poezie
| > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - foto
| > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - výtvarno
| > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - multimédia
| > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - úlety
| > Podzimní depky 2 (poezie)
| > Podzimní depky 2 (próza)
| > Podzimní depky 2 (fotografie)
| > Podzimní depky 2 (ostatní)
| > Pod povrchem (poezie)
| > Pod povrchem (próza)
| > Pod povrchem (fotografie)
| > Pod povrchem (ostatní)
| > Soutěž - Doširoka otevřené (poezie)
| > Soutěž - Doširoka otevřené (próza)
| > Soutěž - Doširoka otevřené (fotografie)
| > Soutěž - Doširoka otevřené (ostatní)
| > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (poezie)
| > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (próza)
| > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (foto)
| > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (ostatní)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| |
Žili jsme v malé argentinské vesničce s prašnými cestami a malými domky. Bylo mi dvanáct a byla jsem němá. Prostě jsem se nikdy nenaučila mluvit a ani jsem se o to nesnažila. Slova se mi jednoduše nelíbila.
Jednou jsem šla městem, které bylo hned za naší vesnicí, a viděla jsem dvě dámy, které si povídaly. Byly to opravdové dámy, měly klobouky a boty s vysokými podpatky. Bylo velké horko, ale přesto měly dámy na nohou bílé punčochy. A právě od jedné z nich jsem zaslechla první větu, která se mi líbila.
Zamilovala jsem se do té věty. Každé odpoledne jsem sedávala za domem a slabiku po slabice jsem se ji pokoušela naučit. Sedávala jsem tam celý měsíc, než jsem si byla jistá, že tu větu umím.
Byla neděle. Ten den jsem se rozhodla, že ji někomu řeknu. Ten někdo měl být můj starší bratr. Přišla jsem za ním, když se vracel z nedělního fotbalu, zhluboka se nadechla a řekla: „Mám ráda Edith Piaf!“ Řekla jsem to nejlépe, jak jsem uměla. Visela jsem na něm očima. Guillermovi vůbec nepřišlo divné, že mluvím. Jeho reakce byla: „Odkud ty znáš Edith Piaf?“ A já tam stála, nešťastná a neschopná mu říct, odkud znám Edith Piaf.
Přesto jsem se nevzdávala. Zopakovala jsem tu větu ještě jednou, doma u večeře. Počkala sem si, až bude úplné ticho. „Mám ráda Edith Piaf!“ Chvíli všichni mlčeli. Až promluvil táta: „Edith Piaf je francouzská zpěvačka. Proč nemáš radši argentinské zpěváky?“ Seděla jsem u toho dřevěného stolu, dívala se do talíře a nemohla jsem říct, proč nemám radši argentinské zpěváky a proč mám tak ráda Edith Piaf.
O čtyři roky později bratr odjížděl do Švédska. Stáli jsme před domem, máma brečela, mladší sourozenci brečeli a táta dělal, že nebrečí, ale viděli jsme všichni, že brečí stejně jako my. Já stála kousek od ostatních a dívala se za Guillermem. Bylo mi šestnáct, měla jsem ráda Edith Piaf a nedokázala jsem říct: „Vrať se!“.
|
|
|