Michal zůstal sám doma. Byl podvečer a on trčel uprostřed tmavého panelákového bytu. Rodiče si odjeli na firemní akci a nechali mu zde volné působiště. Dobře věděli, že si tam nikoho nepozve, neboť to byl samotář každým coulem. Už od dětství si s nikým moc nehrál. Ostatní děti ho měly za podivína stranily se ho. A tak z něj vyrostl introvert, žijící ve svém vlastním jednoduchém světě.
   
   Na displeji digitálního budíku přibyla další minuta. 17:59. V obývacím pokoji bylo nečekaně rušno. Po plovoucí podlaze se povalovala hromada knih a časopisů. Michal, hlavu strčenou v jedné ze skříněk, cosi urputně hledal. Vytahoval zevnitř další a další předměty a vršil je kolem sebe jako by si z nich chtěl postavit nějaký úkryt. On však měl v úmyslu něco úplně jiného. Řekneme to na rovinu. Myslel na sex. V jeho věku to bylo docela normální. Když jsou rodiče pryč,vzpomněl si na jejich tajnou schovku, kde měli ukryté nejrůznější lechtivé materiály z dob, kdy každá fotka s holým zadkem byla ještě vzácností. Podle toho, co si pamatoval,by tam měla být i jedna postarší videokazeta z osmdesátých let. Samozřejmě tušil, že na ní nebude Mickey Mouse, ale zarostlí chlápci s hustou kšticí a dlouhými kotletami, kopulujících v rytmu diska s extrémně zmalovanými courami v ještě levnějších kulisách. Při téhle představě  se musel dát do smíchu, ale chtíč ho totálně ovládl. Uvolnil už polovinu polic a ono nic. Okamžitě vytušil, že ho rodiče předběhli.
"Do háje!" procedil mezi zuby a vytáhl hlavu ze skříně, "zase změnili skrýš! A mám po kozách!"
  Pohlédl na nepořádek, který kolem sebe natropil a obrátil oči v sloup.
"Alespoň se mám čím zabavit!" usmál se cynicky a zvedl se ze země. Chuť na oplzlosti ho rázem přešla a Anča Dlaňová zas musela o dům dál.

18:20. Úklid nezabral tolik času, jak si představoval. Alespoň si při práci mohl promyslet, co bude dělat po zbytek dne. Vybavil se mu jen spánek a pak televize. Na spaní neměl náladu a čumění na bednu? Ale jo! To je ta pravá zábava pro znuděnou mládež! 
  Sedl na gauč a ovladačem rozzářil obrazovku. Z reproduktorů se rozezněla známá melodie. Další z těch stupidních amerických seriálů pro mladé, kde puberťáky hrají třicetiletí herci.
"Nuda!" pronesl a rychle přepnul na další program "Teleshopping! Pryč!"
  Po krátkém uvážení slezl z gauče a začal se prohrabovat domácí filmotékou. Jediný titul, který ho zaujal, byl Školní masakr. To je ono! Pořádný horor před spaním.

19:06
  Zářivky zablikaly a chodba se ponořila do šera. Samantha, vyvinutá premiantka třetího ročníku Kalifornské univerzity, si prohrábla bujnou hřívu blond vlasů a zavlnila boky.
"Můj bože! Někdo zhasl všechna světla!" vyvalila vyděšeně oči a průsmyk mezi ňadry se jí orosil studeným potem, "Co já si jen počnu! Baterku jsem zapomněla v klubovně Delta Kapa Ný..."
"...u zrcadla vedle mozku! A silikony nemají dost IQ," napodobil Michal její hlas a dál zíral na film.
  S hrůzou v očích a rychle se zvedajícím hrudníkem postupovala Samantha chodbou. Její bílá blůzka už byla vlhká potem. Klapot jehlových podpatků bylo jediné,co se rozléhalo prostorem. V dáli se mihla čísi silueta. Studentka se zarazila a z kapsy vytáhla pudřenku,aby se mohla přepudrovat. Jenže ona byla tma. Sakra! Opatrně se naklonila na stranu a tiše zavolala: "Haló, je tam někdo? To jsi ty, Marci?"
"Ne! Tu už kilnul, když sis to rozdávala s domovníkem!"prohlásil znuděně Michal, "Proboha,už ji zabij a neprotahuj to! Ještě máš zlikvidovat toho svalnatýho kapitána ragbyového družstva!"

19:30
Televize se vypnula. Bylo jasné, že vrahem je bývalá školní královna krásy, co se mstí za to, že přišla o titul.
"Takovej brak!" bylo celkové hodnocení na filmové dílo a Michal se odebral na toaletu nakrmit pana Záchodníčka.
  Pobyt na WC označují někteří lidé za velice inspirativní záležitost. Jakmile se usadíte na mísu a uvolníte se, otevře se přehrada vaší fantazie a z vás najednou vypadávají kromě oněch věcí i nové originální nápady. V mysli se utvářejí nové obrazy a melodie. Připadáte si potom jako malý génius. Samozřejmě do té chvíle, než si uvědomíte, že už jste danou věc viděli v časopise a melodie vznikla smícháním dvou odrhovaček z rádia. Michal patřil do té skupiny lidí, co na záchodě jen sedí a civí do dveří. Jeho představivost byla poněkud omezená. V zásadě to byl racionálně založený člověk, který upřednostňoval realitu než fantaskní světy plné vznášejících se měst a všemožné nadpřirozené havěti.

  Podlaha pokrytá linoleem, vzhledem napodobující kachličky, silně zavibrovala. Michal sebou cukl a nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Pod jeho chodidly se začaly ozývat rytmické údery. Nebyl to typický zvuk, který vydává kladivo domácího kutila, co bydlel pod nimi. Tohle znělo poněkud dutě až mechanicky. Umakartové stěny se začaly otřásat a nažloutlé osvětlení párkrát zablikalo. Celá místnost se chvěla jako při zemětřesení. Michal, který už skončil s danou činností a chystal se spláchnout, si rychle natáhl slipy s tepláky a zvedl se z mísy. Vibrace neustávaly, ale jejich intenzita naštěstí zůstávala stejná a neměnila se.
"Co to do hajzlu děje?" byla jeho první reakce a instinktivně se natáhl po plastové klice od dveří. Splachovat ho ani nenapadlo. Co když se něco stalo s odpadem a všechen ten sajrajt pak vyteče ven na podlahu! To v žádném případě! Stiskl kliku a otevřel. Jeho obličej najednou ozářilo jasně bílé světlo. Okamžitě zvedl pravou ruku a loktem si zakryl oči.
   Když se mozek vypořádal s nečekanou změnou osvětlení, přišlo další překvapení. Nestál v potemnělé chodbě jejich bytu, ale na konci úzké chodbičky, zleva osvětlené řadou širokých oken v kovových rámech. Stěny kolem otvorů zakrývaly pláty tenkých desek potažené bílou fólií , zatímco podlahu tvořilo šedivé linoleum. Světlo se odráželo od skleněných tabulí  a dopadalo do otevřeného prostoru kupé po jeho pravé straně.
"To ne!"vyvalil oči a uvědomil si, kde se vlastně ocitl. Ty údery, ta chodba! Co dělá ve vlaku, ve vagóně?
"Sakra! Tohle není možné!" chytil se za hlavu a nevěděl, co má dělat. Pětkrát se musel štípnout do ruky, aby si uvědomil, že to není sen. Vyplašeně zíral na ubíhající krajinu. K jeho údivu venku sněžilo.     Otevřel jedno z oken a vystrčil ven hlavu. Tváře mu ofoukl studený vítr a mezi vlasy se začaly   zabydlovat první vločky. Mlčky sledoval bílou nádheru, jak se třpytí na Slunci. Nedokázal pochopit, jak se sem dostal. Někdo ho unesl? Nesmysl. Celou dobu přece zíral na ten stupidní horor a pak šel na záchod. A tam ho někdo mohl uspat. Ano, to dává smysl! Ale proč si dělali takovou práci, aby ho nasoukali do vagónu, do přesné kopie jejich WC? Další záhadou bylo počasí. Byl přece červen a venku se všechno zelenalo. To ho vezou někam na Severní pól? A v úplně prázdném vlaku! Prázdném?
"Že bych tu nebyl ..?" nedořekl svou myšlenku a pomalu se přikradl k nejbližšímu kupé. Rychle nakoukl dovnitř a stáhl se zpět. Nic. Prázdno.
"Super! A teď ještě prohledat zbytek soupravy!"

  Vlak tvořila čtveřice identických vagónů a samozřejmě lokomotiva. Michal prošel celou soupravou tam a zpět, ale nikoho nenašel. Jen prázdná sedadla. Nikde žádný průvodčí. Začal mít velice nepříjemný pocit. Co když ten vlak nikdo neřídí a žene se po kolejích jen tak? Nechtěl se dočkat okamžiku, kdy vykolejí. Posadil se do jednoho z kupé a  očima těkal všemi směry. Srdce mu bušilo o závod. A ještě k tomu dostal ukrutnou žízeň.
"A teď, babo, raď!" skryl obličej mezi dlaně a prsty projel po koříncích kaštanových vlasů. Vtom se zarazil a na tváři se mu vyloudil úsměv.
"Já ho přece můžu zastavit!" vykřikl radostí a pohlédl na záchranou brzdu, která se maskovala nad vstupem do kupé. Jasně, byla to jedna z možností, ale fungovala by jen v případě, kdyby byl v lokomotivě strojvedoucí.
"Tohle jsem chtěl vždycky zkusit!" natáhl ruku po kovové úchytce a prudce s ní trhl. Chvíli se nic nedělo, vlak pokračoval v cestě. Pak ale dunění kol přehlušil zvuk pištících brzd. Vagón sebou škubnul a pomalu začal zpomalovat. Michal vyběhl do chodbičky a opět vykoukl z okna. Jeho plán vyšel. Souprava se zastavila uprostřed bílé planiny. Jenomže co teď?  Podíval se na své hnědé ponožky v kožených nazouvácích. "Mám jít v tomhle ven?"

Pokračování příště