- jak říkám zamiloval jsem se, posté, a rozhodl jsem se... totiž to není to pravé slovo nějak se chci změnit (a na jak křehkých základech toto mé rozhodnutí stojí) (ale Nina by se to neměla dozvědět, dost na tom, že zde používám její skutečné jméno, žije, je příliš skutečná... a jak jsem říkal, její dům mám na dohled ze svého okna, ovšem její studený pokojík vidět nemohu, mám okna na opačnou stranu, snad je to dobře... myslím si, že na tom ale nezáleží, protože dům stejně obklopují ty stromy, o kterých už jsem mluvil...) ...protože jsem se zamiloval, napadlo mě, že bych se mohl zbavit některého harampádí totiž, šli jsme nočním lesem, nad kterým stál měsíc v úplňku právě když se Nina zastavila a ukázala nahoru do větví... - měsíc na sněhu tvořil tvary jak z fosforeskujícího sušeného mléka - říkala: vidím draka! ...a já myslel, že tam nahoře ve větvích opravdu uvízl drak, papírový dětský drak, sama ta myšlenka mi přišla fantastická, že by papírový drak z nížiny (protože na tom zarostlém kopci by nikdo draka nepouštěl) zaletěl až tak vysoko, kde byly stromy ovinuté jinovatkou, kdežto dole v údolí, kde bylo město, nahé, ponořené do ostrých předělů halogenových výbojů a tmy, byly kmeny temné a vlhké, zato tady nahoře byly stromy ojíněné, celý les měl na břiše pruh, jako stopu po tisícileté vodě; Nina mířila prstem na draka a pořád tak přivírala oči (vážně, tyhle věci na mě působí) a ten drak, to byly světlem zdeformované větve huňatých smrků, drak měl černou tlamu a vypoulené oči, byl velký, velký, velký, já ho konečně uviděl a v tu chvíli si uvědomil, že v tom zase lítám, pod nohama mi křupl zmrazek, musím se zbavit spousty

harampádí,

tyhle noční procházky lesem, to mi má něco ukázat, zamiloval jsem se, takže můžu jedno a druhé postavit vedle sebe... ty věci by se neměly vypovědět, jak se děly (protože přesně tak - vždycky nějak jinak - se děly) - když si povídáme se ženou o tom, koho a jak milujeme a díváme se na své mobilní displeje – ona nepíše, on taky nepíše, volala jeho žena a moje žena pak už nedopekla štěpánskou kachnu, jen seděla v koupelně na dlaždičkách a vzlykala... znovu jsem se začal potit... (aneb jak telefon osvobodil otroka k ještě většímu otroctví) ...i v tom mrazu venku, kde jsem šel na procházku s dcerou, zatímco žena seděla na radiátoru, dívala se mlčky z okna a poslouchala housle, jsem si uvědomil, že skrze bolest cítíme krásu... když vložili do hrudi umírajícího profesora ekonomiky srdce někoho jiného, dvacet let žil s jeho srdcem, nemám velké cíle, protože chci daleko dojít, říkal mi ten profesor... skrze své rudé oči vnímáme, že žijeme, že máme možnost odmítnout, už se neprobudit... dcera za mými zády namalovala trojhrannými pastelkami krásné slunce s červenými tvářemi, nikdy jsem neviděl slunce se smát, přesto takové nepochybně existuje, zatímco si nejsem jist, zda existuje to, co píšu... napadl mě příměr ke schodišti po štěstí jiných ke štěstí mému, když uvidím štěstí své ženy, tak... a jak poznám štěstí své dcery? - jsem autista, nedokážu ji vést tudy, kudy sama nechce, a ona nikdy nechce jít, kudy chci já... zeď autismu mezi námi; nikdy jsem si ženě nedokázal říct o sex, snad jsem se ani neodvážil přiznat si, že ho potřebuju, potřeba sexu byla mé nemanželské dítě, levoboček bez nároku na nedělní procházky promenádě... co breptám? - promenáda kde by se vzala, nedělní vycházky se tady v Bukovnu odehrávají na polních cestách, které k ukojení využívají i psi; jen jakoby v posledních letech už bylo víc těch psů... a křoviny na rozcestí zabydlely děti z blízkého sídliště, stalo se -  vlastně všechno o čem píšu, se odehrává na blízkých polích a přilehlých polích a polích sousedících s přilehlými poli, které jsou na dohled od našeho domu... ty křoviny jsou dětským výtahem nad tento svět, nad věčné ubíhání od věčné myšlenky... ty cesty dálnice železniční koleje, nádraží a pásy hraničních kamenů, řeky, to je to nekonečné sbíhání, síla symbolických tratí nad tento svět... děti se ve vydupaných  křovinách učí být dospělé, tak jak chtějí být dospělé, osvobodit se od svého světa a nezapadnout do světa dospělých, protože dospělí neumí být dospělí, jak umí být dospělé děti... (to trapné zobecňování, vidím se díky němu jak v zrcadle, všechna literatura plná odsudků, kterou nesnáším, a proto plodím literaturu, kterou už teď nesnáším, protože Nina nepíše, jen proto teď píšu, protože mám teď čas; píšu, že jsem nervózní, když píšu, nejsem alespoň chvíli nervózní - a upínám se k platónským idejím, na sobě tepláky od minulých vánoc které jsem si poprvé oblékl o těchto vánocích - a venku jsem co chvíli přemýšlel - ukázal bych se Nině v těch teplácích? možná bych se ukázal, říkal jsem si, snad že na nich ještě nebyla vytahaná kolena, takhle skončí všechny moje tepláky, nejprve si v nich troufnu vyjít i na ulici, pak už je nosím jen doma, pak je nosím už jen do garáže, tepláků a kalhot do garáže mám velmi mnoho a které jsou navíc, ty čekají v igelitových taškách na půdě, kterým říkám válečné rezervy a když pěchuju ty válečné rezervy, napadá mě, jestli to nejsou opravdu válečné rezervy? - a tak jezdím na kolotoči a kolem se míhají oni a mění se počasí a já to nevidím, protože sedím na kolotoči a mám přivřené oči, někdy proto, že jsem z jízdy opilý, někdy, že je mi zle, protože jsem z jízdy opilý, nebo opilý) nechceš okrájet ten ananas? ptá se mě žena, sedí v křesle a předstírá, že se dívá na komedii s Burianem, ale i ona sedí na svém kolotoči... bude ten ananas teď někdo jíst? ptám se jí... říká, že ona ho asi jít bude a bude ho jíst i dcera (Máša, nedám jí skutečné jméno, protože si tak úplně svobodně nevybrala, že se stane románovou postavou, totiž nikdy si to nikdy nevybral svobodně, přijala by jako lichotku, když bude zamrzlá v románové postavě a za pár let zežloutlá a zkroucená jako fotka na vymlácené nástěnce, kdo ti dal právo?? mohla by se ptát a já bych se mohl pitomě usmívat) - ptám se dál, protože si myslím, že dcera ananas asi jíst nebude - Máša ho jíst nebude, říká mi žena, a bude ho jíst babička, ptám se dál a už vím, že tahle otázka byla navíc a když se zeptám: a budu ho jíst já? - tak už to žena nevydrží, ohlédne se tak o půl čtvrtobratu ze svého kolotoče a unaveně řekne: Tomáši, nech to, prosím tě... ptám se, protože vůbec nemám na ananas chuť, Máša ho jíst nebude a babička si vezme dva kousky ze slušnosti, ananas bude jíst jen žena - nechci krájet ananas právě teď jen proto, že má být někdy okrájen ze setrvačnosti...