|
DRSNÝ KRAJ V DUŠI
PETR HERMAN
Drsný kraj v duši
bláhovost lidských symbolů,
věnec upletený z jakýchsi očí,
ucho napjaté k desce stolu,
trochu slz v polévce
a pak zlomené ruce ve vakuu
lidské nehynoucí bolesti.
Drsný kraj v duši
kolotoč světem točí
dvé očí hledící z nebe
snaže se pochopit bídu lidského
pokolení, nechápe už vůbec nic.
Přesně jak já.
Drsný kraj v duši,
pláč, bahno a marast,
slepý vede slepého
hluchý popisuje hluchému cestu
beznohý se chce rozběhnout.
Šílenství v krajinách duše
mlátí se mnou, nervy mi tečou
a já snaže se rozumem svým
pochopit, co se vlastně děje,
pochopím všechno až příliš pozdě.
Ono se totiž neděje vůbec nic.
Drsný kraj v duši
bláhovost lidských omylů
z nebe hledící jakési oči
dýchají mrazem, spalují mé rty,
rozežírají mou tělesnou schránku,
padají mi vlasy a zuby se kinklají
jak zvony na kostelní věži.
A jejich hlas stále naráží na jazyk,
ale proč ten mlčí a zůstává najednou němý,
má -li co říct, ať promluví.
Drsný kraj v duši
bláhovost lidských osudů
z nebe hledící věnec jakýchsi očí
ucho napjaté k desce stolu,
trochu slz v polévce
a pak zlomené srdce ve vakuu
lidské nehynoucí bolesti.
Drsný kraj v duši,
ticho značí smutek, trochu slz,
jedna dlouhá táhlá bolest v hrudním koši,
a pár černých havranů,
jedny máry, co se za dveřmi připravené krčí
a stín, známý to větroplach, pomalu se
za tebou plíží a hlídá tě, aby´s ho někde kus
neokradl. Stoupá si na špičky před tebe proti slunci,
čímž slunce níž, tímž větší stín,
tímž větší bolest a splín.
Drsný to kraj v duši.
Samý stín, světlo skoro žádné
však v jednom jejím rohu ho trocha světla jest,
čímž víc miluješ, tím víc se jasní,
tím víc se jasní tvář a pak …..
Už žádný drsný kraj v duší,
bláhovost oslav rozsvícených lampiónů
světla ve všech koutech duše....
Jen do té doby, než svíce v lampionech zhasnou:
A pak zas drsný kraj v duši
bláhovost lidských osudů
z nebe hledící věnec jakýchsi očí
ucho napjaté k desce stolu,
trochu slz v polévce
a pak zlomené srdce ve vakuu
lidské nehynoucí bolesti.
| 
