prolog:

 

Jeden trychtýř vakua stačí

 

když na rtech

točí se káča upažených slov

a vír nad ní kouše do prostoru

nickou se stává odraz v přesném úhlu

 

ozvěna mívá palčivý prostředek

spalující okraje zvenčí

a že ticho není skála ale slyší

a ve vakuu se nic neděje

 

naslouchám…

 

 

 

 

21.března

 

mlčím hlasitěji než včera

vrzání pantů nezkrotím

moderním matem chrómu

 

nazpátek ke skládce myšlenek

pro mosaznou kliku

vrátit se přemlouvám

 

zbytečné cídit

nebilancuji

jen

mezi noc a den

rovnítko zkouším si vložit

 

tažným obávám se mluvit do umění

 

i tak budou se ptáčata učit

víře ve vlastní křídla

nad každou částí jara

přikryté jediným nebem mnoha tváří

 

 

 

Když nemáš náladu (na ruské kolo mých úst)

 

potřebuje si vzdychnout

i udušené ticho

v kapsách

 

jakoby jen z olejničky

odkapávat mohl klidný spánek

vchodům pro služky

kterým prý výška nesluší

 

myslím na kabát

nad morseovkou

luxusní chůze

a na housle

zapomenuté na bílé rakvi

 

tedy tě točit nebudu

 

jen horké patro

a jeden ze zkřížených jazyků

napříště vynesu

 

 

 

Je čas slova zajmout stíny

 

pár momentů;  proskočených

oknem času

lehce nepřítomně

drát oprostil se od napětí

 

zbytečná touha;  je

okrádat alky o sny

jen se skalními

dobře spí se při zemi

 

a než-li před nimi

na stěžeň dne

vystoupá černá plachta

 

cokoli v nás

mohlo by zůstat čekající

ať dohořívá

směrem k obzoru

s poslední ospalou alkou

 

 

 

Zalehlo citu

 

hmatem

nevydá jediný tón

 

zimě snadné je vyčítat hluchotu

 

bolí víc cejch

vypálený horkým šálkem

anebo

léto oběšené

na křídle klavíru?

 

zalehlo citu

prudkostí tam

kam nedohledno

 

to příštím dnům je snazší

z černých not

hrát

pastelem

 

 

 

epilog:

 

Stiženo budoucností

 

řekl …

na cokoli pomyslíš

stane se dobou

pojmenovanou časem

 

… a podíval se ke slunci

 

je svědkem

každému nyní

a  zítřku věnuje

stoickou tvář

 

smolař či dítě štěstěny

 

když dotýká se smyslů

až vyhořelou větou?