Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 20.4.
Marcela
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
<zpátky Profesor z kolekce Povídky
Autor: Day Romandy (Občasný) - publikováno 21.5.2001 (00:00:04), v časopise 23.5.2001
další>
Profesor


Do třídy přišel ihned jak zazvonilo. Všichni studenti se jako jeden muž postavili. Profesor se rozhlédl po místnosti, aby zjistil, kdo chybí. Na znamení, aby se posadili, mávnul rukou. Beze slov zapsal do třídní knihy. Nikdo se neodvažil vydat ani hlásku. Všichni měli před tímto kantorem respekt.
Na první pohled nevypadal sice nikterak výjimečně, ale když byste ho pozorovali delší dobu, všimli byste si, že ho obklopuje jakási aura energie. Když ho jeho studenti zlobili, nemusel na ně křičet, stačil jeden pohled a rázem všichni seděli jako zařezaní. Nosil na sobě ošuntělé šaty, které nejspíše pamatovaly ještě časy, kdy jeho svěřenci nebyli na světě. Jeden den vypadal na čtyřicet, ale jindy zase na padesát. Na prsteníčku pravé ruky měl zlatý prsten, ale o své ženě se nikdy ani náznakem nezmínil. Tento muž byl jedna velká záhada nejen pro studenstvo, ale i pro osazenstvo sborovny. Seděl vždy u rohového stolu, co nejdál od okna a něco si psal. Nikdo nevěděl co, a nikdo se ho na to neptal. Věděli, jak by jim odpověděl. Hrobovým mlčením. Byl to největší podivín v dějinách školy, ale jelikož odváděl vynikající práci, nikdy si na něj nikdo ani náznakem nestěžoval. Látku uměl vyložit tak, že ji pochopili i ti, kteří v jiných předmětech značně zaostávali. Vždy vykládal jen o jednom daném problému, nikdy neodbočoval od tématu. Nezkoušel často, ale když se do toho dal, vystřídala se u tabule za jednu hodinu celá třída. Pro každého měl nějakou otázku. Jedničkářům dával ty těžší, pro ty, o kterých věděl, že se drží zuby nehty, měl připraveny primitivní úkoly. Jakmile zazvonilo, sbalil si své věci a bezeslova odešel. Jeho aura však zůstala ještě dlouho po jeho odchodu.
Dnes tomu bylo jako vždycky. Poté, co zapsal, vzal do ruky křídu a začal psát na tabuli téma.
Udělal vyumělkované písmenko "N", po něm "I" a nakonec "C". Sedl si bez jediného hlesnutí zpět na svou židli. Spojil ruce nad stolem a opřel se o ně čelem.
"NIC".
Hrobové ticho.
Nikdo se neodvážil ani pohnout. Všichni se báli toho, co přijde. To NIC je děsilo. Nikdo nic nechápal. To hrůzostrašné NIC jim nahánělo husí kůži. Tohle přece nemůže trvat celou hodinu. Vždyť uplynulo teprve prvních pět minut a nám to připadá jako věky, myslela si celá třída. Profesor se ani nehnul. Zatím se svědomitě držel tématu a nic nedělal.
Z venku sem doléhal štěkot školníkovo psa a zpěv ptáků, což všechny ještě mnohem víc deprimovalo. Někdo psa okřikl a on přestal štěkat. Ptáci se lekli školníkova hlasu a houfně odletěli do dáli. Opět ticho.
Deset minut. Všichni měli pocit, jakoby jim začaly dřevěnět kosti. Několik studentů změnilo svou pozici, což bylo doprovázeno hlasitým vrzáním židlí.
Ksakru, proč nás třeba nezkouší. Všechno je lepší než nic.
Nic už sužovalo všechny v místnosti dvanáct minut.
Tu zcela náhle profesor vstal. Postavil se se vztyčenou hlavou čelem k svým studentům. Jako by čekal na jejich rozsudek.
"Dnes už nebudeme začínat novou látku, milí studenti.Nestihli bychom ji totiž již dobrat. Toto je totiž naše poslední společná hodina."
Nikdo jeho proslov nechápal. Že by se pomátl na rozumu? Přešel k umyvadlu a začal si mýt ruce. Nakonec otočil kohoutkem do původní polohy a utřel se do připraveného ručníku. Vrátil se na místo, z kterého k nim prve promluvil.
"Někdy si myslíme, že čas umyje naše svědomí, tak jako voda špínu z rukou. Částečně je tomu skutečně tak, ale některá špína je zažraná a té se nezbavíte. Žijeme sice neustále v přítomnosti, ale stále nás stíhá naše minulost plná chybných rozhodnutí, která nás postupně ničí a jednou i zničí. Snažil jsem se vám být dobrým profesorem, zbavit se svých hříchů z mládí, ale nešlo to. Musím trpět za to, co jsem způsobil. Vím, že mi nikdo neodpustí. Dokonce ani vy, až vám povím celý svůj trpký příběh. Máte právo mě nenávidět."
Odmlčel se. Nikdo ani nedutal. Všichni byli zvědaví na onem příběh.
"Vstoupil jsem do Strany, když jsem byl jen o něco starší než jste teď vy. Sice jsem předtím sám sobě slíbil, že to nikdy neudělám, ale jelikož již tak učinili všichni moji blízcí přátelé, rozhodl jsem se porušit daný slib a s chladným srdcem jsem je následoval. To bylo v šedesátém osmém.
Účastnil jsem se všech schůzí a manifestací. Žil jsem jen pro blaho Strany. Můj vlastní život šel jaksi stranou. Jelikož jsem byl dobrý řečník, šplhal jsem rychle. Brzo jsem se stal místopředsedou národního výboru v mém rodném městečku. Pořádali jsme různé zábavy, průvody a představení, v kterých jsme oslavovali dokonalost svých sovětských bratří. Dnes vím, jaká to byla pošetilost, tehdy jsem si ovšem myslel, že to je jediný smysl života. Přiblížit se co nejvíce k Sovětskému svazu, který na nás cizopasil.
Všechno jsem to od řečnického pultu vedl. Celou tu potupu českého národa jsem doprovázel svými jadrnými proslovy, v kterých jsem káral všechny nestraníky a nabádal je ke vstupu do Strany.
Jednoho dne za mnou přijeli až z Prahy. Dva muži v černém autě. Dobrou hodinu velebili mou skvělou práci, a pak mi nabídli místo v hlavním městě. Konečně se ze mně mělo stát velké zvíře. Vzal jsem to všemi deseti. Sbalil jsem si to nejnutnější a sedl si na zadní sedadlo toho černého auta. Celé dvě hodiny cesty jsme si povídali o jediných dvou věcech: o Straně a o Sovětském svazu. Samosebou, že jsme hovořili jen a jen v superlativech.
V hlavním městě jsem dělal to samé, co dříve akorát že ve velkém. Fascinoval mě pohled na pracující lid a průvody oslavující velikost naší strany. Připadal jsem si jako Alexandr Veliký.
Jednoho dne při prvomájovém průvodu jsem ji uviděl. Nikdy předtím jsem nespatřil úžasnější ženu. Rázem jsem ztratil slov, což jsem si jako hlavní řečník mohl sotva dovolit. Nespouštěl jsem ji z očí a přitom hledal ztracená slova. Zkrátil jsem svůj proslov na minimum, a pak se vrhl do davu. Prodíral jsem se masou plesajících lidí. Potřásali mi rukou a gratulovali mi. Já jsem je však nevnímal. Na mysli jsem měl jediné: najít tu krásku. Cítil jsem k ní něco podobného jako ke Straně: lásku. Musel jsem ji mít. Měl jsem všechno, nač jsem si jen vzpomněl. Auto, dům, sekretářku. Proč bych si nemohl získat taky něčí srdce?
Ten den jsem ji už bohužel nenašel. Bylo zde přeci jen moc hodně lidí.
Několik dní poté, co jsem se bláznivě zamiloval, mě opět povýšili. Jako o povýšení o tom hovořili oni, já byl jiného názoru. Jelikož jsem zklamal jako řečník, nabídli mi jiné místo. Kdybych ho nevzal, mohl bych se vrátit opět k nám na venkov a to se mi dvakrát nechtělo.
Toužil jsem po moci a tu člověk může získat jen tam, kde je. A tady v Praze jí bylo požehnaně. Podepsal jsem svůj odstup ze staré funkce a upsal se té nové. Mou novou pracovní náplní se stalo spravcovství ve vězení s politickými věžni. Kdybych tehdy věděl, co to bude obnášet, raději bych se vrátil do svého rodného kraje. Ale já byl stejně jako všichni ostatní klamám lžemi a nepravdami, které otupily mou mysl.
Stále jsem tajně doufal, že ještě někdy uvidím onu dívku z průvodu. A o půl roku na to se tomu tak stalo. Čirou náhodou jsem ji potkal na ulici. Ačkoliv jsem se pravidelně setkával s nejvyššími politickými představiteli naší země a dokázal s nimi jednat jako rovný s rovným, tohle bylo něco jiného. Najednou jsem nevěděl co s očima, kam dát ruce a co říkat. Stáli jsme proti sobě a jen se tak pozorovali. Nebýt její iniciativy asi bychom se nikdy neseznámili. Což by bylo na druhou stranu dobře. Nabídla mi, jestli bych s ní nezašel do kavárny. Přijal jsem to se slovy, že bych měl spíše pozvat já ji než ona mě, načež se rozesmála. Strávili jsme spolu nádherné odpoledne. Nikdy předtím jsem si z někým tak od srdce nepopovídal. Jmenovala se Katka a její otec byl vysoce postavený komunista, což mi imponovalo. Toho dne jsme se rozešli se slovy, že to musíme brzy zopakovat. A nezůstalo jen u slov. Další den jsme se sešli znovu, a pak jsem se vídali každý den. Naše láska kvetla.
Nikdy jsem se před ní raději nechlubil s náplní své práce, neboť jsem dělal věci, které by nemusela přenést přes srdce. Zprvu jsem se k vězňům choval v rámci pravidel slušného chování, ale režim do mě pořád hustil to, že kdo podvede Stranu již není člověk. To, co ve mně zlomilo onen poslední zlomek slušnosti, byla opět má touha po ještě větší moci. Vtloukali mi do hlavy, že režim nepotřebuje slabochy, což zaznívalo silně dvojsmyslně. Postupně jsem začal zrádce státu nenávidět a dával jsem jim to denodenně znát. Začal jsem se chovat u výslechů stejně drsně jako ostatní. Mlátil jsem odsouzence hlava nehlava. Nechával je trpět o hladu a žízni. Nutil je padnout na kolena, abych potupil jejich hrdost. Řídil jsem se myšlenkou, kdo zradil, ať trpí. Strana byla mým počínáním brzy opět nadšena a já se dočkal drobného povýšení.
Katku nijak nevyzvídala, co je zdrojem mých příjmů a já byl rád. Nechtěl bych jí lhát. Pomalu jsme začali plánovat svatbu. Jednoho dne se rozhodla zůstat u mně ve vile přes noc. Nijak jsem jí v tom nebránil. Dlouho do půlnoci jsme si povídali, a pak jsme na to skočili. Nádherně jsme se pomilovali.
Když jsem toho dne přišel rozespalý do práce, čekal na mém stole rozkaz mimořádné priority. Se zděšením jsem si ho přečetl. Nevěřil jsem svým očím. Měl jsem popravit jednoho politického vězně. Dlouho jsem seděl pohroužen sám do svých úvah. Tohle už nebyla jen hra. Přece nemůžu jen tak zabít člověka. Připadalo mi, že se mi najednou zhroutil celý život. Po sladké noci následuje černý den.
Když to udělám, budu se moci ještě podívat na svou tvář v zrcadle? Budu smět ještě kdy políbit svou milovanou Katku?
A když to neudělám, budu mít pro Stranu ještě nějaký výnam, nebo mě vyloučí ze svých řad jako slabocha? Bude mě pak Katka jako člověka bez jediné koruny v kapse ještě chtít?
Toužil jsem po dvou věcech: po moci a po Katce. Chtěl jsem získat oboje, ať to stojí, co to stojí. V momentě jsem se rozhodl. Pošlu toho člověka na smrt, vždyť když ho tak odsoudil stranický soud, tak si to jistě zaslouží. Bože, jak jsem byl zaslepený vůči pravdě.
Jelikož už se přiblížil čas popravy, vyběhl jsem rychle ze své kanceláře, abych náhodou nepřišel pozdě. Čekalo se jen na mě. Se mnou přišla i smrt.
V hloubi duše křičelo mé svědomí, že je to špatnost nad špatnost, ale já na sobě nedával navenek nic znát. Prostě to je rozkaz, který bez okolků splním, ospravedlňoval jsem své konání.
Nechali mě s odsouzeným v cele smrti o samotě. Seděl jsem mlčky naproti němu. V jednu chvíli jsem se přistihl, že mu závidím. Stále víc jsem si začínal uvědomat jakému špatnému a prohnilému režimu vlastně sloužím. Do toho dne, kdy jsem zavraždil svého prvního člověka, mi to všechno připadalo jako pohádka. Od toho dne jsem žil v tom nejstrašnějším hororu.
Odsouzenec se na mě usmíval. Byl se svým osudem smířen. Já ne. On bojoval za pravdu a toho bude stát život. Já jsem pravdu popíral, a proto ho budu muset zabít. Jak absurdní. Seděli jsme tam takhle jenom pár minut, ale mně za těch pár okamžiků proběhl před očima celý můj prolhaný život ve službách Strany.
Ticho nakonec přerušel politický vězeň odsouzený na smrt. Řekl mi slova, která mi přijdou na mysl jako první, když se ráno probudím: "Tak do toho. Každý, kdo podvede pravdu, zaslouží smrt." Tak zněla jeho poslední replika, kterou pronesl na tomhle světě. Popravu samu o sobě jsem provedl v naprosté otupělosti smyslů. Snažil jsem se na nic nemyslet, nic necítit. Hodinu po popravě jsem se nervově zhroutil. Dostal jsem dva týdny placené dovolené a prémie v závratné výši.
Katka, která nic netušila, se domnívla, že jsem se někde nachladil. Ona sice nic netušila, ale ona taky nic tušit nechtěla. Měli jsme dům, auto, peníze a bůhví co ještě a to jí k životu stačilo. To byl její životní cíl: žít si v blahobytu a nevidět ty hrůzy všude okolo.
Vytasila se na mě s ohromnou věcí. Dojednala nám na příští měsíc svatbu. Rozlobilo ji, že jsem neprojevil ani náznak radosti. Svatba bylo to poslední, na co jsem v danou chvíli myslel. Hlavou se mi pořád honila ta věta, která jediná přerušila ticho v cele smrti: "Každý, kdo podvede pravdu, zaslouží smrt." On se zprotivil pravdě, kterou tady nastolila politická vůle Sovětského svazu a zemřel. My se zase protivíme boží pravdě, té kterou popíráme. Co s námi bude? Čeká nás stejný osud?
Tyto otázky se mi honily hlavou nejen ty dva týdny placené dovolené, ale ještě dlouho po provedení rozsudku. Již nikdy jsem nebyl ten, co dřív. Stal se ze mně uzlíček nervů. Upadl jsem do apatie a přestal jsem mít jakýkoliv zájem o svět okolo mně. Katka se mě snažila marně rozveselit, "kamarádi" ze Strany se mě snažili marně přesvědčit abych se vrátil. Zprvu se ke mně chovali laskavě a mile, ale když si všimli mého nepřekonatelného odporu, nebylo jim proti srsti trochu zostřit. Vyhrožovali mi, že mi všechno seberou, že půjdeme s Katkou na ulici. To jsem nechtěl. Už jen kvůli Katce jsem něco takového nemohl připustit. Vrátil jsem se do práce.
Vedení pro mě připravilo malý večírek, kterého jsem se k jejich zlosti nezúčastnil. Vymluvil jsem se na rodinné problémy. Chystali jsme svatbu, takže to pochopili.
Od dětství jsem se na svoji svatbu těšil. Myslel jsem si, kdovíjak pěkný to nebude zážitek, ale nebyl. Všichni kromě mě se bavili. Všichni kromě mě měli svatbu, já měl pohřeb. Snažil jsem se, aby na mně nic má nevěsta nepoznala. Šlo to těžce, ale povedlo se. Naoko jsem prožíval nejšťastnější chvíle svého života. Choval jsem se už plně jako režim. Nalhával jsem sobě i okolí něco, co nebyla pravda. Zaprodal jsem svou duši ďáblu a teď jsem za to hořce pikal. Opustily mě všechny pěkné pocity, které člověk může mít. Zůstaly pouzy ty hnusné. Těch jsem se nezbavil do dneška.
Svatba byla konečně za námi. Můj život se pomalu vracel do starých kolejí před popravou. Zbyly jen ty pocity. Chodil jsem denně do práce. Žili jsme si jako v bavlnce. Sousedé nás považovali za nejzamilovanější pár v ulici. Dalo by se skoro říct, že bych mohl být šťastný. Ale tak tomu nebylo.
Jednoho dne se pro mě ale úplně všechno změnilo. Katka mi prozradila, že se již brzo stanu otcem. Byla těhotná. Rázem se ze mě stal nejšťastnější manžel na světě. Na několik málo okamžiků jsem zapomněl na tu špínu, kterou dělám a radoval jsem se. Opravdu jsem se bez jakékoliv přetvářky radoval.
Rozhodli jsme si to nechat pro sebe jako překvapení. Tedy alespoň to té doby, než to půjde poznat.
Už několik měsíců jsem na svém stole nenašel žádný další rozsudek smrti. Strana mě šetřila. Tohle ale nemůže trvat věčně, říkal jsem si. Jednou, a to jistě brzy, se budu muset dopustit další vraždy.
A měl jsem pravdu. Jenomže skutečnost stokrát předčila moje nejstrašnější představy.
Přišlo se na to, že můj tchán vede špionážní činnost pro západní mocnosti. Když mi to sdělili, tak jsem se tomu od srdce zasmál. Můj tchán totiž byl ten nejoddanější komunista, kterého jsem kdy potkal. Ostatní nesdíleli můj smysl pro humor. Zvážněl jsem. Že by to mysleli vážně? Že by to byla pravda? Nebo nějaká kamufláž?
Druhá možnost mi připadala pravděpodobnější. Kamufláž. Nějaký hajzl se chce vydrápat o stupínek výš, a tak se rozhodne někoho potopit. Zhrozil jsem se. Věděl jsem, jak se trestá taková špionáž.
Snažili se mě uklidnit tvrzením, že se o svůj post nemusím bát. Jelikož jsem se o své místo vůbec nebál, tak mě to neuklidnilo. Tady šlo o moji rodinu. Kdybych vyjádřil jakýkoliv nesouhlas, jakoukoliv pochybnost, že se jedná o kamufláž, byl bych dozajista odsouzen také.
Toho dne jsem odcházel ze své kanceláře s velmi rozporuplnými pocity. Jak se něco takového může v civilizovaném světě stát? Stalo-li se to jednou, kdo mi dá jistotu, že se to nebude opakovat? Co když jsem příštím na řadě já? A jak to ksakru mám říct Katce? Jak jí mám proboha oznámit, že možná budu muset zabít jejího vlastního otce?
Když jsem dorazil domů, přestal jsem se obávat toho, jakým způsob sdělit tu strašnou novinu své ženě. Byla totiž pryč. Prošel jsem důkladně celý dům, jestli náhodou někde nenechala vzkaz. Nikde nic. To bylo podezřelé. Zatím jsem se ale ještě neznepokojoval. Četl jsem si noviny a čekal, až se vrátí. Za okny se začalo stmívat. Vstal jsem a chodil nervózně po pokoji sem a tam. Během půlhodiny jsem obvolal všechny naše rodinné známé a její kamarádky. Všechno marné. Nikdo mi nijak neporadil. Šíleně jsem se o ni bál. Byla přeci těhotná. Probděl jsem celou noc. Noc plnou strachu a hrozivých představ. Nejhorší noc mého života. Nepřišla ani s úsvitem.
Rozhodl jsem se vyřídit v práci jen to nejnutnější, a pak si vzít po zbytek dne volno a hledat ji. Když jsem vstoupil do své kanceláře, můj plán se do základu změnil. Katka tam totiž seděla. Po očích jí tekly velké slzy. Hned jsem stál u ní a vášnivě jí políbil. Spadl mi velký kámen ze srdce. Někdo za mnou si odkašlal. Otočil jsem se. Spatřil jsem dva vyšetřovatele. Chtěl jsem jim poděkovat, že našli mou ženu, ale k tomu jsem se už nedostal. Sdělili mi něco strašného. Ta slova se nedala zapomenout: "Vaše žena byla přistižena, když se vloupala do archívu s přísně tajnými informacemi. Je pravděpodobné, že to nebyl její první pokus o špionáž. Byla zatčena a bude souzena za velezradu."
Na to nešlo nic říct. Nechápavě jsem na ty dva zíral. V duchu jsem jim a jim podobným nadával do prasat a hajzlů. Nic víc nebyli.
Někdo mě vytáhl ven. Posadil jsem se v zasedačce. Přinesli mi kafe. Hovořili na mě, ale já je nevnímal. Nic jsem nevnímal. Všechno kolem mně splynulo v pravý předobraz pekla. Všude samé zlo a přetvářka. Seděl jsem zcela pohroužen sám do sebe. Jen kousek ode mne, v mé vlastní kanceláři, vyslýchali mou milovanou ženu pro důvodné podezření z velezrady. Režim, kterému jsem obětoval tolik let svého života, mě chtěl zničit. Bez jediného slova jsem se zvedl a odešel. Jak bych jí mohl pomoci? Ty bestie neznaly žádné slitování. Třeba pocítí ostych nebo jim přijde, že všechno, co dělají, je špatné, ale vyšší moc je zase rychle vrátí na cestu, po které musí jít, aby oni sami přežili. Takhle to fungovalo, tím jsem si byl jist. Vždyť i já patřil mezi ty bestie.
Jako prvního odsoudili k trestu smrti mého tchána. Několik dní na to dostala ten samý trest má žena Katka. Zároveň s ní mělo jít na smrt i naše dítě. Nikdo na něj nebral ohled. Jen se co nejrychleji zbavit špiónů. Pro vrahy jsou věznice, pro špióny hranice. Staré známé heslo.
Nechodil jsem do práce, nebral jsem telefony, neotevíral poštu. Přál jsem si, aby mi celý svět vlezl na záda. Marně. Ještě jednou za mnou přišli. Dva muži v černém. Jako tenkrát. Zdvořile politovali mou situaci, a pak přešli k věci. Chtěli, abych to udělal já. Měl jsem se stát exekutorem popravy mé milované ženy. Mého drahouška.
A já...já jsem ji zabil."
Ticho. Větší než kdyby tato místnost zela prázdnotou. A to se v ní nacházelo více jak dvacet mladíků a jeden...bývalý popravčí.
Profesor se otočil a pomalým krokem zamířil ke dveřím. Už už sahal na kliku, když tu se ještě jednou, naposledy otočil do třídy.
"Zítra jdu před soud. Udal jsem se sám. Každý, kdo podvede pravdu, zaslouží smrt. I já. Ale
kdo mi ji dopřeje? Tresty už nejsou, co bývaly."
A poté odešel. Navždy.
Studenti ještě dlouho po zvonění jen tak seděli a uvažovali o tom, co právě vyslechli. Nevěděli jestli mají svého bývalého profesora nenávidět nebo litovat. Je vinen přímo on nebo doba, která přetavila jeho názor na svět? Která ho přinutila zabíjet a mlátit politické vězně. On by přeci nikdy nic takového normálně neudělal.
Ale jak odsoudit komunismus? Za následky režimu jsou odpovědní lidé. Odsuďme tedy je. Ale nebudou to další političtí vězni?
Když studenti odcházeli domů, křičeli téměř sborově: "K čertu. Proč pořád bereme nějaké ohledy? Oni je taky nebrali." A vyšli do ulic, by spravedlnosti bylo učiněno za dost.








Poznámky k tomuto příspěvku
Black (Občasný) - 2.6.2001 > Je to velice zajímavý příběh, dobře napsaný. Dokázal jsi spojit komunismus s láskou a se smilováním. napsáno je to dobře.
Pouze jsem se divila, jak to, že jim to ten profesor řekl. Mohl si to nechat pro sebe a říci všechno až u soudu jako sou závěrečnou řeč - to by určitě zabt¨ralo na porotu. Profesor, který se s njikým nidky nebavil najdenou řekl třídě celou pravdu. Možná ho žralo svědomí. Možná chtěl, aby to studenti věděli a za¨mysleli se nad tím, možná to už v sobě nedokázal zadržet. Opravdu nevím proč to udělal, ale to byl možná tvůj záměr:o)
Body: 5
<reagovat 
čtenář Lucie - 15.6.2001 > Opravdu mě to zaujalo. Jakpak jsi přišel na tento námět?
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 (2) 4 4 5 6 7 8 9 10 11
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter