„Tady zůstaneš, než se vrátím a zkus jenom špitnout. Slyšíš!? Jestli budeš řvát, rozmáznu tě jako štěnici. Rozumíš tomu! “  Z koupelny se ozvalo sotva slyšitelné přitakání. „Ty smrade, ty parchante nevděčnej nevíš jak se odpovídá,“ začal rozzuřeně kopat do dveří. „Ano rozumím,“ vyšlo zpoza dveří, tentokrát mnohem hlasitěji a vyděšeněji.
Veronika ležela ve vaně plné studené vody a třásla se. Nebyla si jistá, jestli ji více mrazilo z ledové lázně nebo z něho. Kdysi mu říkala táto, teď je to on. Odporná bestie, která každou minutu jejího života změní v peklo. Nenáviděla ho za to, že ji neustále ukazoval jak je pro něj bezcennou a ubohou přítěží. Jako by ona mohla za všechno…  Nechápala svoji neschopnost čehokoli, proč už dávno neutekla, proč ho ještě neudala. Snad kvůli minulosti? Právě vzpomínky na šťastnou rodinu jsou to jediné co ještě má. Kdysi dávno, když byla s mámou a tátou a všechno bylo tak nějak v pohodě....

„Slyšíš to? Knotek je zase na prach a dělá šou pro celej barák. To je ale rodinka, stará zanášela po celý ulici, von je imrvere v lihu a dceruška je celá maminka. Prej si do baráku vodí chlapy, když je táta v hospodě, neslyšels o tom něco?“ „Ne mami, jdu ven.“ „Taky bys mohl zůstat chvíli doma, já se starám abys měl první - poslední a ty se pořád někde flákáš. Ani si se mnou chvíli nepopovídáš, jsem ti dobrá tak na vyprání a uvaření!“ Petr znechuceně zakýval hlavou a rychle za sebou práskl dveřmi.

Bylo mu na zvracení, nesnášel tu zapáchající maloměstskou žumpu, která ho ze všemi svými kreaturkami dováděla k absolutnímu zhnusení. Nenáviděl sousedy, matku a vlastně i sám sebe. Přemýšlel. Jako vždycky dospěl ke stejnému závěru, vůbec se od nich nelišil, pozoroval na sobě všechny chorobné příznaky lidské malosti. Nejvíce skličující ale bylo, že on to všechno na rozdíl od ostatních viděl. Seděl v zatuchlém kanapi a čučel na televizi, odehrávala se tam trapná a nudná reality show-Život Petra Horáčka. Chtěl přepnout program, nešlo to. Chtěl se zvednout a odejít, nenašel odvahu. A tak dál sledoval už devatenáctou epizodu...

“A v tý vaně děvenko zůstaneš než se vrátím, já ti tu děvkařinu vyženu z hlavy. Aspoň se v tý studený vodě schladíš. Nejsem zvědavej na to aby ta megera Horáčková vykládala, že mi z bytu děláš bordel, když jsem v práci. Mně nebudeš dělat stejnou vostudu jako tvoje máma.“ Veronika se ve vaně schoulila do klubíčka a tiše bez jediného vzlyknutí naslouchala, čekala až se ozve vysvobozující klepnutí dveří, až on konečně odejde.

„Kampak pane Knotek?“ „Dobrej paní Horáčková, ale jdu se podívat za chlapama do hospody, ta moje holka mě zase vytočila, jednou mě přivede do hrobu.“ Kdepak holka, ale chlast tě voddělá, pomyslela si Horáčková. „No jo s dětma to je těžký, ten náš je všude možně, ale aby chvíli zůstal doma a z něčím pomohl, ani náhodou.“ „Hmm…, naschle,“ rychlými kroky se vydal po schodech k východu z bytovky. Ta kráva si asi myslí, že je někdo na ty její kecy zvědavej. Pořád stojí za dveřma a kukátkem vočumuje chodbu, aby jí něco neuteklo, jenže na mě si nepříde. Kdyby tak věděla, že už tejden nedělám, s tou by to šlehlo.

Veronika připomínala korunu stromu, ze kterou si pohrála větrná smršť. Stejně jako ona celé její tělo uvízlo v ledovém třesu, její duše byla servaná a polámaná, bez jediného lístečku naděje. Kdyby chtěla mohla všechno změnit, stačilo jen dojít k telefonu a zavolat na policii, jenže co dál?! Nevěděla, proč se pokoušet o záchranu. Matka ji opustila v sedmi a nechala jen s ním. Přátele neměla, protože celé městečko vědělo z jaké je rodiny. Navíc každý si přidal své, takže už nebyla jen dcerou alkoholika, ale i místní děvka a feťačka. Proč má na tom něco měnit, když jde celej svět proti ní? Nikdy si nedala ani jedinýho šluka trávy, ve svých sedmnácti se ještě nikdy nemilovala, nebylo s kým. Buď se jí všichni štítili, nebo měla posloužit jen jako jednorázovej trenažér. Na celým světě není nikdo kdo by jí mohl mít rád. Nevěděla, proč se pokoušet o záchranu…
 Od té doby co začal pít, nikdy nezapomněl, aby jí ublížil. Se začátku jen nadával, časem to bylo asi málo, tak ji začal mlátit. Pod každodenním přívalem úderů a ran úplně otupěl její cit pro bolest a ona si přála, aby už konečně přišla rána poslední. Mockrát přemýšlela nad tím, že to skončí sama, leč byla slaboch. Dávno už ztratila všechnu vůli, přežívala jako otrhaný hadrový panák, který čeká až ho někdo hodí do vysvobozujících plamenů.
Hlavou se jí v chaotické změti proháněly stovky myšlenek doprovázené útržkovitými vzpomínkami na všechny přetrpěné chvíle života.

Petr zamířil ke konci ulice, na níž navazoval malý parčík.V tom zeleném fleku měl svoji oázu. Jak směšné, on tam chodí odpočívat, zatímco ostatní si z toho dělají skládku. Seděl na rozmlácené a ztrouchnivělé lavičce, která ho pokaždé odnášela do jeho světa. Představoval si, jak jednou všechno změní, viděl se, jak si podá každého, kdo z jeho zamilovaného místa dělá smetiště, oddával se blažené představě, že pošle k čertu všechny klevetivý megery z baráku včetně mámy. Ve svém světě byl téměř všemocný, ovšem realita ho řadila mezi slabochy. Z jeho lavičky bylo dokonale pozorovatelné veškeré dění v ulici, mimoděk spatřil něco, co ho přivedlo zpět a donutilo zpozornět. Knotek! Připomínal plachetnici v rozbouřeném moři, proplouval ulicí ke svému přístavu. Přesně jak si myslel, zakotvil na Zaragoze. „Zase jdeš nasávat, co? Chudák holka,“ šeptnul polohlasně.

Nervózně přešlapoval na chodbě, nevěděl jestli má, nebo ne. Zaklepal. Bez odezvy, rychle se ohlédl jestli ho někdo nevidí. Dveře se otevřely. Nicméně, nebyly to ty na které klepal. Za zády se ozval známý hlas. Hlas jeho matinky, jenž důsledně sledovala veškeré dění na chodbě. „Co to k čertu děláš!  Kam si myslíš, že jdeš?! Co si o nás lidi pomyslí, když se roznese, že máme něco s tou verbeží! Táhni domů ty blbče! Doufám, že taky dolejzáš za tou běhnou,“ spustila na něj kulometnou palbou všech možných urážek, které se nacházely v jejím zásobníku. Petr stál se sklopenou hlavou a dosyta si všechny nadávky vychutnával. Když mámě došla slova, zvolna se napřímil. V tu chvíli začal sen splývat s realitou. Pomalu a srozumitelně řekl: „Mami jdi k čertu!!“ Paní Horáčková byla šokovaná, její rozohněné tváře rázem pohasly. Opírala se o futra, ztěžka oddychovala a stále nedokázala polknout peprné soustečko, které jí syn nachystal. Petr vzal za kliku, dveře se otevřely. Vešel dovnitř. Zavřel. Stál na verandě a nesměle zahuhňal:“Hej je tu někdo? Veroniko?!“ Nikdo neodpověděl, jen tichý pláč se nesl odněkud z útrob bytu.

Mezi dveřmi koupelny se mu naskytl úděsný pohled, který jím naprosto otřásl. Celým jeho tělem projel ledový nůž. Nevěděl co má dělat, čekal všechno, ale tohle bylo jako scéna z dost ujetého filmu. Před ním se ve vaně choulila mladá dívka, oblečená jen ve spodním prádle. Celá se třásla, vůbec nevěnovala pozornost jeho příchodu. Barva její kůže měla fialový nádech, z jejích očí se nedalo vyčíst vůbec nic. Byly prázdné, skleněné. Jediným důkazem, že je ještě naživu byl vzlykot. Sekaný tichý vzlykot deroucí se na svět skrze promodralé rty. Natáhl k ní ruku. Prudce sebou cukla, jako by s ní zacloumala poslední křeč. V Petrově hlavě oscilovala dvě slova, slova znamenající pomstu.Věděl, že ta ukrutná podívaná co se mu naskytla je zločin. A on? On bude trest. Ještě chvíli se díval na to ubožátko ve vaně, chtěl jí odtud pomoci… Bylo to marné, její duše už dávno zemřela, zůstala jen dožívající prázdná schránka. Naposled na ni pohlédl, pak zamířil ke dveřím. Když vyšel na chodbu spatřil svoji matku, ještě pořád stála opřena o futra, koukala do země a pravou rukou si přejížděla po rtech. Jakmile uviděla syna chtěla něco říct, ale ten jí ignoroval. Šel dál, mířil za odplatou.

Petr si neustále opakoval zločin–trest, zločin-trest... Po schodech sešel do kotelny. Rozhlížel se. A našel! Ve staré polici odpočívala sekyra, zůstala tam od dob, když se ještě topilo koksem a dřívím. Nebyl důvod na nic vyčekávat, blížila se půlnoc. To je čas, kdy se zavírá i místní hospoda. Padla dvanáctá a hostinský vyhnal všechny opilce do teplé letní noci. Pofukoval lehounký vánek, který sem přinášel vlahý vzduch od nedaleké řeky. Petr seděl na své lavičce a z plných plic ho nasával, představoval si, že to jsou Veroničiny slzy rozprášené ve větru. Prosil, aby mu daly sílu. V nedalekém světelném koláči, který do tmy vykrajovala pouliční lampa zahlédl vrávorající postavu. Knotek! Petr vstal a vykročil mu vstříc. Vůbec se nestaral o to, jestli ho někdo jiný vidí. Zrychlil. Knotek zaregistroval blížící se postavu:“Člo vě če kam táák spě cháš“ Petr neodpověděl a dal se do běhu. Starý ožrala nebyl sto pochopit, proč k němu někdo běží a proč drží v pravé ruce nějaký klacek, nehodlal se tím ale trápit... Už ani nemusel. Ozvalo se jen tiché tupé křup. Sekyra se Knotkovi zahryzla do čela. Ten se s přiškrceným chrapotem zhroutil na zem. Petr se otočil a šel naposledy na svoji lavičku, brzy pro něho přijdou.        

          

 

                 

[if !supportEmptyParas] [endif]