Zvedám meč, znovu a znovu, sekám do masa, teplá krev mi cáká přímo do tváře a já se přesto necítím líp. Obyčejně mi krvavé hody přináší jakési podivné sebeuspokojení, dnes se mi však svírá hrdlo při pohledu na bílé kosti,obnažené rány a bolest ve tvářích mé příští oběti. Jako automat však nadále sekám, neohlížím se napravo, nalevo - jedna hlava,druhá hlava,třetí hlava. Padají jako klasy pod žencovou kosou, sype se z nich zrní. Nebo to není zrní? Jsou to asi myšlenky, vzpomínky. Krása a krutost, vše dohormady. Z očí mi planou ohně zkázy. Jsou nebezpečné, protože ničí všechny kolem mě. Mají však i nevýodu - ničí i mne samotného. Jsem jako výbušná oběť,co zabije spoustu nádherných věcí a potom si zničení přijde i pro něj. Všichni mluví jenom o smrti,ale důležitější je ničení, neboť to je pravý důvod a příčina všeho utrpení,bolesti. Smrt je milosrdná a ve své náruči má příjenmý chlad. Cítím ho. Už je totiž setsakramentsky blízko. Ale ničeho se nebojím. Smrt je vykoupení. Alespoň pro mě. Pošlapal jsem již tolik věcí,že pro mě neexistuje odpuštění. Proto už nemám zábrany. Dělám věci,o kterých by sem i dřív ani nezdálo,že je dokážu vůbec vyslovit. Porušil jsem své zásady, o kterých jsem si mylsel,že je dokážu dodržet - vždyť jsem byl inteligentní a slušný, chápal jsem věci a souvislosti, prátelé si ke mně chodili pro radu, rozdával jsem moudrost plnými doušky a snažil se být dobrým člověkem. Pak se však stala jedna věc. Otočila mi život o 180°. A já, byť jsem si byl vědom,co dělám, začal jsem se chovat jako zvíře, jako nečlověk, jako někdo,kdo nemá zábrany. Porušil jsem snad veškeré pravidla,která existují, nebral jsem ohledy, hnán a zaslepen pouze svojí egoistickou láskou sám k sobě jsem spálil veškeré mosty, které by mě mohly vrátit zase zpět. Už neexistuje cesta zpátky. Jsem na druhé straně bariéry, neštítím se ničeho a přitom se mi ze mě samotného chce zvracet.
A zvedám meč.
Opřen o strom odpočívám. Meč, ze jehož špičky odkapává krev, pomalu, po kapkách, kap, kap, vytváří malé jezírko, tmavou skrvnu na zelené trávě, stejně jako ztraceným panenstvím poznamenané prostěradlo. Pozoruju jednotlivé kapky, jak se pomalu odlepují a padají, rozplácnou se a neochotně se rozloží na plochu, vsáknou se do země. Ostří meče je otupeno. Krev z něj vyčerpala ostrost. Jedině krví lze vykoupit hříchy. Ale jaké hříchy? A jak je odčinit, když je nikdo nechce přijmout? Je jednoduché pokání, myslet to opravdově a upřimně, ale na moje volání musí někdo odpovědět. Opravdu si stačí kleknout před kříž, vymyslet několik slov pokání a v tu chvíli je člověku odpouštěno? To přece ne. Pokud se chci někomu za něco omluvit, musím to udělat přímo k němu. Vyjádřit svůj zármutek, svoji lítost. Jenže druhá strana nevěří, neposlouchá. Chci splatit svoje dluhy, ale dlužím toho víc, než můžu kdy dát. Chtěl bych vrátit čas. To nejde. Alespoň jsem se poučil. Nyní jsem někdo jiný. Už nebudu dvakrát opakovat tu samou chybu. A ztratit přitom dalšího přítele. Je mi z toho smutno. Proto sekám.
A znovu a znovu,musím zvednout meč.
Zná někdo způsob,jak se lze vrátit na cestu, z níž člověk sešel už před časem a mezitím se zanesla prachem? Vzít koště nepomáhá. V cestě totiž stojí kameny, louže a bláto, které stěžují úklid. Zbývá jediná možnost. Jít po ní a doufat,že někde vítr rozfouká prach a cesta se znovu objeví v celé své kráse. Mám pravdu? Nebo je to jen výmysl chorého mozku. Nevím. Na té cestě člověk potká spoustu nepřátel, keré musí zabít, zničit, ukrást jim existenci. Ale tito nepřátelé patří k této cestě, jsou s ní svázáni, a jak je zabíjím, cestu to bolí. Ale já se tím musím prosekat. Protože na konci uvidím světlo. A možná,že mě ta cesta zavede zpátky na první břeh, odkud jsem přišel a stal se Zabijákem. Už nechci,já už nechci dál zabíjet neviné a bezbrané. Nechci ubližovat lidem,chci jim pomáhat. Konat dobro. Pokud mi však někdo ubliží,nenastavovat mu druhou tvář, ale vrátit mu to i s úroky. Na to pozor! Proto si svůj meč vezmu s sebou,aby mi připomínal,že svět je hnusný a nedobrý, že by potřeboval vyčistit od vší špíny a zla.
V tom případě musím začít u sebe.
Nyní zvednu meč naposled.
A zabodnu ho pod žebra. Sobě. Zastavím to prokleté srdce, a budu doufat, že má duše nepohltí nekoho jiného. Možná, že hříchy jdou vykoupit bolestí. V tom případě chci umřít nejbolestnjěší smrtí ze všech. Aby se lidem, kterým jsem ublížil, ulevilo - moje bolest by jim měla přinést uspokojení. Ale jeden člověk by určitě plakal. A na tom člověku mi záleží víc, než na váš všech dohromady. Nikdo neuhádne, kdo je to. Protože ten člověk neexituje - alespoň ne ve VAŠEM světě. V mém světě existuje. A v tom vašem existuje jako originál a můj je jeho kopie,zbavená veškerých zábran a ostychů, naplněná pouze touhou a pozitivní energií. A láskou. Možná se to zdá směšné, plést sem lásku, ale nic jiného není důležitější. Vždycky jsem hodně cítil. Dnes však necítím. A víte proč? Protože jsem tu svoji kopii zabil. Jak jsem se oháněl mečem, probodl jsem srdce své milované. Probodl jsem ho ve skutečném světě, a tím pádem umřela i moje představa. Srdce je nejdůležitější orgán, ale jehovelká výhoda je,že se dá vyměnit, uzdravit. Proto nemůžu umřít. Musím najít vhodný lék. A to trvá dlouho. Proto chodím kolem,snažím se přijít na to, co by mohlo pomoci. A proto zabíjím. Proto tu jsem, zakletý ve svém světě, který je mým vězením, mým peklem. A tím, že najdu lék, najdu pro sebe i východ a uteču odsud. Už se na to těším.
A volil jsem cestu meče a zabíjení. Zabil jsem spoustu nálad, pocitů, radosti, štestí. Prosím, odpusťte mi.
Odpusť mi ty, kdo mi porozumíš.
Odpusť mi ty, kdo víš.
Odpusť mi ty, pro koho jsem to psal.
Jenom na tom záleží.