jsem jezero

s láskou v leknínech

kterými tříštím zrcadla hladiny

 

časem zapomínáš moji tvář

a vnímáš jen mé stonky

ve střepech

 

živa vlastním dnem

aby tělo  břehem

čekalo bez hnutí

na obnažení deštěm

 

až do morku skleněných sítí

párkrát do roka zamrzám

avšak vším čím čním

na půl cesty blíž

je k tobě

je pro nás

ze mne

 

tak si mě vezmi

na ostří

pod kterým

k roztečení jsou

má ledová sbohem