Brodil se vlhkým městem a mnohoznačnými dialogy vesměs o zkouškách a jejich neurčitém průběhu. Cítil jak dešťové kapky naráží na látku jeho deštníku, jemně se do ní vpíjí. Spěchal.
Kam? Mířil někam za svou Hvězdou, která pro něj ztělesňovala absolutní zářivou a pulzující svobodu, kterou nikdy nepřestal hledat. Mířil ke své hvězdě i ve spánku, myslel si. Nevěděl jak onu magickou sílu, kterou se zdráhal nazývat gravitací, pojmenovat. Dotkl se svého přívěsku – ve tvaru mořské hvězdice a představil si ohromnou moc, kterou tušil ve hvězdách a jejich konstelacích. Mířil ke své Hvězdě. Uvažoval. Hvězda (ke které měl tedy namířeno), byl nesmírně jednoduchý tvar – kulatý střed, který expanduje do svého okolí pomocí paprskových přesahů. Podobným způsobem mohl popsat rozcuchanou hlavu po ránu své milované dívky Lucie nebo tak mohl popsat jen její temperament a povahu, tuto formu mohl použít při popisu něčeho tak jednoduchého jako je byt 3+1 (střed obývacího pokoje a přidružené expandující pokojíky a místnosti), mohl tuto formu použít při popisu skupiny přátel (střed povahy vůdce a ostatní členové expandující do okolního světa). Hvězda – geneticky ověřený tvar – vzpomněl si na hvězdici, která mu vysela na krku. Hvězda – přírodní kompas námořníků, motiv životní inspirace, modla nenávisti… Když došel na fakultu začalo se už stmívat. Témata jeho úvah začala pozvolna vycházet na jasném nočním nebi a počala svítit bledým světlem. Otevřel dveře kanceláře, odložil tašku na židli. Pustil se do práce.
|