Mezi mračny v nebi se příliš nedělo;

žádné tahy v šachu, jen jednoduchá dáma

a žádná fotosyntéza, jen negativní fotky vody lesa;

nedokončený proces vyvolávání…

 

(Snad pro dlouhou chvíli nebo z dlouhé chvíle

lehám si zády k zemi a zírám) 

 

 

-

 

 

Z vrtulového letadla vypadla slina.

V tom čase, po který padala

a nabíraje rychlost chladla,

jen běžel čas. Ale

těsně u země a u mé hlavy

třením přestala chladnout

a trochu tepla i přibrala.

Teď mezi mračny

opět dlouhá chvíle…

 

 

Na tahu jsou černí. Bílí

vystavěli do dvou vrstev

první dýchanou dámu.

Zprava se blíží

slova a sílí v chůzi,

až ve finále není rozumět.

Prošli těsně kolem strnule

zorného pole. Jen průvan

přebyl vítr a vpravo nahoře

blýskla se žlutá ofinka.

Slábnou…

 

 

Jak ráno ustupuje, čím dál tím ostřeji

operuje slunce zleva. Modrá

bledne v bílou záři. Horko

je vidět. Teprve teď

vnímám i blízkost potoka,

pro který není ticho;

po chvíli poslechu přesně vím,

kde v proudu leží kameny…

 

 

Osvícení střídá jistá

nejistota. Táhnou bílí.

Od začátku stejným směrem

jako černí. Na ústupu

mimo chápatelná pravidla…

 

 

Už pár minut pozoruji sebe:

sotva si uvědomím mrkání.

Plně! Nedovedu odhadnout

a obnovit náhodnost těkavosti

dřív, než na sebe zapomenu. Nejblíže

byla ta slina, co dopadala

těsně vedle mé hlavy s tím čerstvým,

téměř nicotným teplem

a naznačovala možné

roztavení oka…

 

 

Postupují černí. Vlasy

přepadly zleva doprava.

Ležím. Dívám se. Nos

už jen zpola stíní pravé oko. Dáma

zhasla. V tu chvíli se navrátila

modrá. Celý den

přede mnou…

 

V dopravním letadle

teď zřejmě znějí slova.

Po chvíli slyším

mužské, ženské a dětské hlasy,

jiný slang první, jiný druhá třída.

Třetí třída na křídlech

neotvírá ústa ani oči.

Vyvstává hukot motorů.

Tichne. Kamikadze racek

proletěl sluncem,

ale křičet nepřestal…

 

Nenápadně modrý kvítek

naklání se zleva k mému obličeji.

Vlasy už skoro všechny leží napravo:

musí být vidět již dlouho.

Nevím jak vypadá, je na samém

okraji obrazovky. Krajina

je zcela rozmazaná. Ostřím

jen nebe a vše skákající a letící

přes výhled. Nuda, těžkost a bolest

představovat si květiny…

 

Blíží se hlasy, kroky a hlasy, dupot.

Na levém kraji mihla se ofinka,

roh tašky, pohled do sukně, obrazy

mizí v hlasy mizí v kroky…

 

Zpola vysílen

zavírám levé oko.

Nos už nestíní. Není

polovina světa…

 

Po chvíli ticha

přilétá kouř

z odhozené cigarety…

 

Bílí prohráli

až do mých očí

celou svou práci…