Azurové moře na Jadranu

sama odzvoním si hranu

a až dozní, počkám, co mě čeká vzápětí

a co nevím teď, to nedozvím se ani od dětí.

A co nevím zítra, to je namále

navlékala dívka prasklé korále

navlékala dívka korál za slzu

svezu já se na kanoi řekou Léthé

a nebo se na ní nikdy nesvezu?

Co jsem ztratila, to nemám - bílé objetí

zeptám-li se znovu, zalžu dítěti.

Když to nevím dnes, tak zítra procitnu

od denního snění do závoje snů.

Už se neotočím, zalžu potřetí

vše, co držela se toho, znala od dětí.

Tehdy zlámala si ruce, nohy nadvakrát

čekajíc, že chromou potká zvrat.

Tak seděla a předla nitky holou zdí

Když dosnila tehdy, teď už nezasní

na kopečku táhla provaz smutku šál

kam odešla ta, co ty´s ji miloval?

Uměla a znala prázdná pokání

nebrání se pravdě, ale se zbraní

Kdyby tehdy dávno vzešla do dna dech,

neležela by teď chladná na zádech.