Dobře sjetý debut

Petr Měrka: Telekristus a Mentál

Vydalo Agite / Fra, Praha 2007

Shrnu/to hned na úvod: černý humor se zelenofialovou sarkastickou jiskrou, fabulace-halucinace, atentát na tabu, opulentní hody absurdity, švih, bohatý jazyk a vypsaná ruka, líbezná pointa korunuje cynický kmen textu a obludky žijí. Chvíli.

Telekristus a Mentál, sbírečka povídek od Petra Měrky z Valašské Polanky. Dobře sjetý debut.

Doporučuji. Ale připravte se na kontroverzní čtivo. Nesuďte však unáhleně a vychutnejte si vrstevnatost obrazu. Nevymaloval jej chorý či opilý, drogami omámený mozek. Kdepak, jde o řízené delirium. O záměrnou meganadsázku, o terapii šokem. Snad právě proto netrpíme, když nám Měrka předhazuje všelijaké masakry, ony jsou totiž skutečně produktem originálního, dvouhlavého smyslu pro humor. Jedna hlava se rozkošnicky vyžívá v hrátkách s tělem, tu sadistických, tu pornografických, tu exkrementálních a druhá hlava celé dění jiným tónem komentuje. S komickým  nadhledem a porozuměním, odlehčeně.  Obzvláště lehkou ruku tvůrce mívá při závěrečných tazích. Jeho pointy levitují, jako například v povídce „Říkal svému penisu Bože“:

„ Není se proto čemu divit, že půlku z nich (z chátry vedené Dementikem Čučem, která  se pokoušela transportovat do bezpečí na hlemýždích) pozabíjel znuděný starý medvěd a zbytek dorazil fanatický poustevník Igor. Avšak kladem všeho zůstává, že i přesto má tento svět stále svůj stejnosměrně střídavý řád odnikud nikam a zase zpět.“

Co se děje před pointou, také stojí za pozornost. Musíme obdivovat fantazii fabulátora, která, podobně jako u surrealistů pracuje se zdánlivou ne-logikou snu. Řádně ulítlého. Přesto úlet od reality realitu nepopírá. Vychází z ní, jen ji obrovsky nadsazuje, jen si s ní sarkasticky pohrává. Bez zábran. Vytváří zábavné panoptikum postaviček. Najdeme v něm Telekrista, zrovna si obráceným krucifixem zapíná televizi, poněvadž dávají přímý přenos z politiky, hajlujícího Ježíška, stará batolata, udělující svým rodičům elektrošoky, neukojenou bandu myslivců, slizký humus ego, magory z Valašské Polanky: Olina a Judeho, rozglébenou depresi, čínského filozofa, který se rozpadá na kousky a pak se zase nějak poskládá, aby mohl skončit v Nekonečnu, hospůdce čtvrté cenové... A všechny ty obskurní figurky se každou chvíli vraždí, šikanují, souloží spolu na kvadrát nebo se oddávají samohaně, mocně prdí, říhají, defekují, holdují čůču, LSD i Okeně. Prostě s gustem a naschvál jdou proti zvednutým ukazováčkům vychovatelek všeho druhu. „Tytyty, tohle se nedělá,“ říkával nám kdysi kdosi, maje paměti naše dobro a naše začlěnění do slušné společnosti. Přesně tenhle ukazováček Měrka ve svých hypertrofovaných satirách ožral jako hejno šílených a veselých piraní.

Primitivní nevkus, řekl by možná někdo. Mýlil by se, protože Měrka svým fantaskním naschválům dokáže dodat navíc ještě COSI takřka nezachytitelného. Neotřelou poetickou a transcendentální příchuť. Míchá pro nás velice zvláštní směsku, která se projevuje i v jazyce. Čerpá totiž z různých zdrojů – z oplzlostí, stejně jako z filozofické slovní zásoby. Nemůžeme se proto divit výčtu jmen-inspirátorů uvedených v autorském doslovu: Jim Morrison, Ladislav Klíma, Egon Bondy, Květoslav Minařík, Nietzche, Lao-c´. A halucinogenní drogy. Jenže ty byly jen klíčem k rozšířenému vědomí, jinak samy nepíší. Píše Měrka, zásadně střízliv, své exhibice s jasným záměrem formátuje do obrázků-koláží, které mají za cíl chytře pobavit a nehrají jen na první plán.

Můj závěr nelevituje, můj závěr běží zpět k úvodu, pak hned do knihkupectví. Telekristus a Mentál by neměl chybět v knihovně všech, kdo nemají úzká prsa, nebojí se vytlemených tabu zasazených do podivuhodného vesmíru, do bizarního snění.