V davu ztracené volání

Plný domy prázdnejch duší

v metru hlava na hlavě

osaměle srdce buší

v džungli města smutno je

Po hladině plynoucího davu

zprávu v lahvi posílám

odhozena vlnou netečnosti

o zeď mlčení se v tisíc střepů rozlétá

Slova touhy pohlcena větrem šepotu

zanikají  v ranním řevu klaksonů

splývám s masou, jak šedá myš

v řadě oblouzněných krys kráčím ku propasti

Slepá jak růžolící ochmýřené hole

hluchá jak stará domovnice

němá jak uplacený svědek

prázdná jak vyvezená popelnice

Tak mlhavého rána

kráčím městem stověžatým

davem stookým a bezsrdcým

 jedna z mnoha - přesto sama