"Já ti říkala, že je to blbost." Vyletělo ze mě. První chyba."Úplně celé je to blbost!" Přisadila jsem si. Chyba číslo dvě.

Rozvalila jsem se na křesle, nohy přes opěradlo a zamračeně sledovala pošmourné počasí za oknem. Mám ráda očišťující déšt, ale dnes mě nepředstavitelně štval. Prstem jsem jezdila po jemné textuře svého trůnu a přemýšlela nad blbostmi.Nenapadlo mě nic lepšího, než se páratkem dloubat v zubech. Naproti seděla kočka a prozíravě na mě hleděla jantarovýma očima.

"Padej umýt nádobí. Taky tu žiješ a žereš." Zavrčela jsem na ní.Zvedla se, chytla správný směr k dřezu, ale těsně před ním zahnula k misce. Otráveně jsem zvrátila hlavu a vzdychla.

Mobil zapípal. Rychle jsem po něm chmátla.Ten, koho jsem chtěla, to nebyl.Vzrušení opadlo, nahrazeno vymýšlením sms kámošce.Nakonec jsem jí zavolala.

"Ahoj....ne....ne.......ale.....ježiš....tak jo, no, co mám s tebou dělat.......ale ne, nejsem sarkastická.....se hned nečil......ale jo, vždyť jsem říkala,ne.......tsc, chm....hmm.....no,čau"Položila jsem mobil a rychle žhavila mozek s prosbou na nějakou výmluvu. Nikam se mi nechce!

Vychlemtala jsem kafe, a to doslova, vyfénovala si hřívu, rtěnkou přejela ústa, zašklebila se do zrcadla a vyběhla ven.Už na mě čekali, přišli si pro mě.Ne jim nestačilo.Byla jsem naštvaná, nebo ráda, že jim za to stojím? Fakt nevím.

V malé, zakouřené hospůdce bylo hlučno...a velmi, velmi horko. Nic pro mě. Sesedli jsme do kruhu kol poškrábaného stolku a zahýkali na obsluhu. Mezitím jsem stihla prostudovat mapku s minulostí tohoto stolu - ubrus. Tak o tohle si lokty neopřu. S lačností hodnou alkoholika jsem se vrhla po půllitru piva.

Chladivý závan osvěžení se naplno otřel o mé tváře, vdechl mi část mého vědomí, jinou si odnesl. Vzduchem se nesli Rammsteini, plnili mou hlavu, náhle cizími texty. Svět se otočil a já hleděla do tváře líbezné noci. Hvězdy mi ubíhaly ze zorného pole, aby se s tvrdošíjnou nesmyslností vracely zpět. Měla jsem toho dost. Nározdíl od ostatních jsem stihla odběhnout od civilizace a alkoholického pokoření se před zraky náhle zásadových spoluopilců.

Zimu jsem nevnímala, rozprostřela jsem dlouhý, černý kabát. S klidným srdcem a divokou hlavou do něj ulehla. Nádhera tohoto okamžiku zastřela i poslední zbytky mých smyslů. Padající sníh lechtal na rtech, víčkách, v nose. Mráz si odnášel ztuhlost mého těla do nevědomí, ve vlasech mi kreslil ledovými krystalky.

Svět kolem mě zanikl, byla jsem tu jen já a zima. Nádherná, čistá, krutá a děsivá. Pochopila jsem, že o mě ví. Stávám se její součástí tím více, čím do mě hlouběji proniká, zmocnuje se mého těla, bere si mou duši spolu s mým teplem. Necítila jsem chlad, jen nádheru tohoto okamžiku.....jeho věčnost a sílu. Pokynula mi, a já k ní vykročila. Její krása mě fascinovala, okouzlovala. Jen kdyby nebyla tak mokrá, jen kdyby mě nezasypávala ranami, dostatečně tvrdými, aby probudily můj krevní oběh a zahřály tělo.

Otevřela jsem oči a zhnuseně pohlédla do hustého mračna nad hlavou. Ležela jsem v kaluži vody, které s rychlostí sobě vlastní přibývalo. Spustil se liják. Dnes mi fakt otrávil celej den. S úšklebkem jsem vstala, vylila z pláště vodu a s mírnou bolestí hlavy zamířila domů.

Proč nám veškeré hezké chvilky musí vždy něco zkazit?