- no tož jsme potom byli s Teresou po výstavě páně Koudelkových fotek vyzkoušet kuřata amíckýho dědka pod hlavičkou KFC, a mě došlo, že ten plesnivec na logu se nesměje proto, že by jeho škvařený křidýlka byly dobrý na jídlo, ale prostě sprostě proto, že je dokonale šťastnej, jak nás všechny pěkně přechcal, protože má vyděláno... nevrací se nám zrak po prvním oslnění sluncem? že dohasíná euforie z prvního otevření očí? to je to na mě tolik vidět?, řekla tiše Teresa nad hromádkou škvarků od dědka z Kentucky, odklonila tvář, našpulila pusu, v koutcích jí zacukalo, když jsem jí vyjevil, že se usmívá na stranu a tajuplně a napůl jako Mona Lisa... - a opravdu takový obraz? - ale kdeže! - už jsme zas jinde, a právě tam je ten hubený třesoucí se stařík A. se svým internetovým nickem na kartičce na krku (kdyby to totiž někoho zajímalo – že on je ten známý virtuální svůdník A.!) - neustále do někoho vrážející, padající ze schodu, rozlévající po stole čaj a shazující na zem hrnečky – zosobnění vší bizarnosti a tragikomiky šerého digitálního polosvěta... šli jsme se tam mrknout, nebylo to daleko, tady jsem zvracel a tady taky: dál tam byl taky on!, další muž, který byl naprosto odporný; tak čistě konformně oblečen! - a jak si mohl dovolit zpívat píseň Let It Sunshine, ON, tedy tohle, TO?!?! – on s těmi krátkými vlasy, s postavou a vzezřením sportovce! - popřen jest princip svobody hippies, právě já jsem požadoval konformnost toho kripla se svým pojetím svobody člověka...! (vždyť snad nevděčíme hippies za boom pornoprůmyslu????) ostatně kdo je majitelem svobody? nač by byly básně, a kdo by je četl, když by jistě věděl, že ani potom nikoho nikdy nezabije? - - -: s upřímným zájmem jsem si přečetl verše jisté nedávno tragicky zesnulé dívky; přečetl jsem si je proto, že již zemřela, jen proto - protože právě její předčasná smrt pro mě byla tou nejlepší reklamou!! - je to morbidní? leč dál, jen dál: chceš být úspěšný? - buď tedy jen trochu originální, brilantní v osvědčených územích, buď opravdu zábavný... je na tom něco špatného? ano, neurotikům se snadno píše – musí mít všechno dokonale čisté a jasné... – viz zde: byl tak náruživý ironik, že byli všichni přesvědčení, že je nesnesitelný hlupák. občas ho ale napadalo, že by vzpomínky ostatních na sebe přece jen nechtěl nechat v takovém stavu... – totiž nenapsal jsem, že ne on, to já jsem jím, spolu se nesnesitelnou touhou psát, proslavit se, získat si místo u stolu, hahaha, méně pompy bych nedokázal, dočkat se, až budou mí přátelé říkat: hleďte on, spisovatel... nebo také řeknou: spisovatel, dívejte, nebo řeknou pan spisovatel, nebo řeknou pán spisovatel; řeknou si: už to potřeboval, už vážně potřeboval, aby mu kniha vyšla, byl už k nesnesení, přitom pravděpodobně vůbec nemá talent, řeknou si, jiní možná připustí, že přece jen mám trochu talentu; ostatně již ve škole se tak trochu projevoval, ale přece jen, stačí to na knihu? ostatně dnes může psát a vydávat kdokoli, i on šanci dostal a je to dobře, nač se ohlížet, navíc s nostalgií, to mě ani nenapadne, ještě že už jsou komančové pryč, položil jsem sám členství ve straně zcela jednoznačně ještě v těch nejednoznačných dnech atd., a v letech ještě hluboce blabla jsem se nikdy v nejmenším netajil, že atd., modelový případ, to si říkám, promýšlím všechno do detailů, jak mě přijmou, až mi vyjde kniha, jestli pochopí, že ta ironie ve skutečnosti vůbec nebyla ironie, že to byla jen vážná hra jako ironie se jenom tvářící, protože mu už nešlo vůbec chodit pěšmo po českých vlastech, za hranice vyjížděl málokdy, možnost utrácet doma ho od cest ven odřízla, chtěl jsem připomenout, že měl, tedy měl jsem potíže se svou tváří, už začal věřit, že ji skutečně nemá, že něco jako tvář neexistuje, psal o ní občasné poetické veršovánky, poudačky o tváři, co se v zahradě smála sama na sebe, řekněme magická zápletka, že žijí někteří, kteří v ní ještě věří, jako věřili a věřil i on v jakýsi (pochopte: tenkrát...) disent, který byl v jeho mozku kýmsi umístěn s podobnou ironií: dvakrát utajený - jednou před oficiálním režimem a podruhé před ním samým, a  zatímco tedy spřádal sny o konspiraci, ona konspirace, ve všech kulturách od dob gotiky tušené spiknutí, tato zrada skutečně existovala všude kolem něj, všichni spřádali pavučinu, které by býval mohl uvěřit, ale nedošlo k tomu, protože ji vůbec nezaregistroval!!!, právě proto se to nestalo, on si ničeho nevšiml...!! jako se stával obětí vlastních konstrukcí, jako plnil své tupé texty, které nikdy nikoho nezajímaly, šedivými bezvýraznými konstrukcemi, tak se už on sám vydal na cestu ironie, jako Alenka vešel s úšklebkem proti věcem; když se poprvé dověděl o existenci disentu, nijak na to nezareagoval, což byla jeho ironická reakce na ironii, a v tom snad opravdu mohl být zcela originální, ve své nahotě sám sobě patřící a zároveň naprosto nikým v tom buddhovském stavu NEROZPOZNÁN!!!