|
| |
 |
|  |
Sakra, zaklel jsem při pohledu na hodiny visící na protější stěně. Takhle líné odpoledne už jsem dlouho nezažil. Zapálil jsem si dnes už asi dvacátou cigaretu bez filtru a s nadějí hypnotizoval telefon. Když se najednou otevřely dveře mé kanceláře. Vstoupila velice krásná žena. Vysoká černovláska, pravděpodobně mulatka s nebezpečně krátkou sukní a plnými rty. V tu chvíli jsem se neradoval z potencionálního případu, ale z těla, které by stálo za ten nejhorší hřích. Byla božská. Sundal jsem pomalu nohy ze stolu a s pozvednutými rameny jsem frajersky povstal. Cigaretu jsem nonšalantně přehodil z jednoho koutku do druhého a lišácky se pousmál.
„Jmenuji se Fish. Mike Fish.“ A nastavil jsem jí pravačku k pozdravu. Bez jakékoliv změny v obličeji pouze zasedla za můj stůl a dala si jednu nohu přes druhou. Ruku nataženou k podání jsem honem rychle upotřebil k podrbání se na zátylku. Nepředstavila se zrovna v dobrém světle.
„Pravděpodobně budete mít nějaký problém, mladá dámo,“ snažil jsem se zavést řeč. Ale ona jen seděla, koukala chladně (až vyzývavě) do očí a mlčela. Začínal jsem být z její tiché přítomnosti mírně nervózní.
„Dáte si cigaretu?“ optal jsem se již v zoufalosti a natáhl se přes stůl i s tabatěrkou. Vzala si jednu a vsunula si jí s nevídanou elegancí do pravého koutku, nečekala ani, abych jí zapálil a rychle sama sáhla po sirkách válejících se na stole. Pozor feministka! Ozvalo se varovně podvědomí. Pravda, ale byla zřejmě horší. Bude to lesba. Bože, taková u mě nikdy neseděla, natož s takovou náturou.
„Předpokládám, že potřebujete někoho nebo něco nalézt. Jsem tu, abych vám pomohl. Mé služby jsou velice seriózní a levné. Nenajdete v Los Angeles lepšího ani rychlejšího detektiva, to mi můžete věřit. Jen k práci potřebuju pár drobností, abych mohl někde začít. Pomůžete mi a já pomůžu vám. Tak zní obchod, o.k.??“ Skoro jsem musel zalapat po dechu, když jsem toto dořekl. Tímto způsobem jsem se ještě nikdy neponížil. Někoho přesvědčovat o svých kvalitách, když „on sám“ zavítá do mé detektivní kanceláře. Rozhodl jsem se mlčet. Zapálil jsem si další proklatě tvrdou cigaretu a hodil si v absolutním nezájmu zpátky nohy na stůl. Nezajímala mě, přestala pro mě existovat. Sledoval jsem ručičky hodin líně se táhnoucí po obvodu a v duchu typoval, jak dlouho se zde ještě zůstane. Uběhlo dlouhých deset minut.
„Chci najít Ježíše Krista, vím, že to zní možná zvláštně, ale já ho potřebuji najít.“ V tu chvíli jsem se zakuckal vlastní slinou. Málem jsem se i udusil, musel jsem odeběhnout k umyvadlu a loknout si té hnusné přechlorované vody, abych se neutopil ve vlastních enzymech.
„Nesmíte se mi smát, potřebuji ho najít. Je to životně důležité,“ mluvila více než špitlavým hláskem přihlouplé blondýny. Odhadoval jsem, že to bude s největší pravděpodobností její původní barva.
„Mohl bych se zeptat proč ho potřebujete najít??“ Snažil jsem se při těch slovech udržet smrtelně vážný výraz.
„Když ho nenajdu tak nikdy nepoznám, co to je orgasmus.“ Začala brečet a já se smát. Nemohl jsem. Vytáhl jsem z kapsy svůj posmrkaný špinavý kapesník a podal jí ho.
Situace mě donutila se k ní obrátit zády a sledovat dění tam venku na ulici.
„Jen, jestli mohu…jak jste na to přišla??“ Takové množství energie jsem ještě nikdy k vyslovení tak krátké otázky nevynaložil. Opravdu, na hrob kohokoliv, klidně samotného Holmese.
„Řekl mi to můj ženský lékař. Řekl mi to, jaksi při tom, jestli mi rozumíte…a potom řekl, že je jestli jsem se to, to jaksi neto…, tak jedině pro samotnýho Krista jo… Myslím, že takhle nějak to vyslovil můj lékař. Nevěděla jsem co dělat, trápila jsem, když jsem ale zahlédla v novinách váš inzerát, že najdete kohokoliv, věděla jsem, že mi poskytnete alespoň naději, … že ano??“ Neustále popotahovala.
„Já jsem Kristus…,“ nešlo to, to alespoň nezkusit. Musel jsem. Musel jsem. Musel jsem. Neslyšel jsem ani nahlas protestující svědomí, musel jsem, můj pán mi to přikazoval…tohle měla být moje celoživotní šance… Budu šukat jako Ježíš Kristus… s cejchem božího syna… Bylo to až komicky absurdní, nicméně ona tam seděla a já držel v ruce její bibli…viděl jsem její měnící se, měknoucí výraz…oči, které získávaly na vzrušujícím třpytu…věděl jsem, že bude má…
„Tak pane Mrázek, pudem už na kutě… už je osm hodin. Buďte dneska hodnej, spolkněte si tabletku na růžový sny..a já vás odvezu, ano?? Udělejte mi radost, počkejte já vypnu televizi, stejně vám ten seriál zejtra dopoledne vopakujou, tak buďte hodnej…vy stejně vstanete už v ty čtyři, jak vás znám…to poběžej aspoň dvě ty reprízy…
x x x
|
|
|
