|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Lovci ve sněhu - Pieter Brueghel starší (I.)
Lovci ve sněhu
1565
Oil on panel
117 x 162 cm
Kunsthistorisches Museum Wien, Vienna
Vlastně se nic neděje, jedna vrána rozepjala křídla, zbylých osm sedí na zasněžených stromech. Siluety postav na zamrzlém rybníku, děti i dospělí, hry. Někdo stojí blíže, někdo dále. Další přechází zasněžený most a na zádech nese chroští. Dvě ženy v zástěrách kráčí po ledu, ten klouže tak, že jsou v zádech ohnuty.
Zavátá krajina a v ní usazené bíle střechy, vodní kolo je zamrzlé. Za álejí po které beze slov cválá zpřežení, je kostel ke kterému jsou přitahovány domečky. Za domečky cesta opět pokračuje, přes zasněžené políčka k dalšímu kostelu, k dalším domečkům. Až k pobřeží.
Vztyčují se hory v pravé horní části plátna, z malého stoupání k ostrým vrchům, z nich opět ke shluku stromů, alejí a domů.
V popředí plátna, po levé ruce na návrší, se vrací tři lovci se psy, unaveni, nejspíše lhostejni jakémukoliv pohledu do otevřené krajiny. Vedle nich před hospodou skupina venkovanů u ohně, žena shrabuje uhlíky, obdobně o oheň pečují muž se ženou když přikládají. Můž přihazuje,služka nosí. Dítě se sklání k ohni, ve svích zateplených sukních a s čepicí, v huňatých botech vypadá posmutněle.
V pravo od lovců, ve sněhu je odkryt kus půdy, z níž vystupuje metla keřů nejspíš i s květy.
Jedinou zvláštností je ohon loveckého psa, zkroucený do spiráli. Málo co by na obraze mohlo být vykládáno symbolicky. Vše je vyjeveno s obdivohudnou klidností, obdobný pohled když vystoupíme nad údolí a shlížíme na řeku, podél níž rostou stomy. Klikaté cestičky v alejích, z krajiny vystupují vesničky a postavy - nejspíše zažijeme podobnou neexpresivnost, nedramatičnost. Poklidnou sounáležitost hor a lidí.
Ani plachtící pták, nikam nesměřuje, je unášen. Děti bruslí, život kypí na ledě, ale z našeho pohledu, jsou to jen malé siluety.
Tichá tragičnost nedominuje, ale setrvává v náznacích lidských činností. Osamocené dítě u ohně, lovci bez kořisti, chodec s břemenem, na ledě někdo přemluová vzpřímeného muže k bruslení, děti možná honí nějaké dítě, z této vzdálenosti je vše neurčité. Jen pták se vznáší, hory v mírném oparu neotřesitelně spočívají nad veškerou podívanou a činností. Možná že některé stromy drží své koruny, jako lidé vítězný pohár. Některé se možná tisknou k jiným. Jsou to ale přece jenom stromy, klidných tvarů a tak jenom rostou jak každý člověk roste.
Polohrad v podhůří je prostou budovou, není hroziví ani strašidelný. Jaké je tedy tajemství tohoto obrazu, jeho neuchopitelnosti. Proč když se lovce ve sněhu znažim zachytit slovy, tak mi smysl uniká, jako vzdálená krajina našim rukou. Jak se v něm kloubí tragičnost, se štěstím her a klidem sněhové pokrývky a přírody. Nevím zda-li loď v přístavu vyplouvá či se vrací. Blíží-li se skutečně večer.
Některé souvislosi nedokážu spojit, droboty různých dějů, jako při pohledu do krajiny k vesnici, kde se zjeví a hned zmizí skupinka lidí.
Lovci na sněhu jsou pro mě obrazem, jež existuje ve své skutečnosti, jemuž Brueghlův obrovský intelekt, ponechal vlastní objektivní život, jaký opravdu je. Nezatížen lidským pohled.
A přeci, onen spirálovitý ocas se mi nezdá malířskou manýrou.
II. část
Formální stránka díla
Vzhledem k okolnosti že jsem vyvozoval ze čtyř reprodukcí, které byli barevně odlišné, jsem raději nevyvozoval nic. Snad jen že charekteristické žluto hnědé barvy baráků jsou podobné Ponurému dni a jiným obrazům. Sníh pod nohami lovců je zažloutlí a hloubkou mnoho nebělaví. Nebe je o třídu světlejší a méně hustší než zamrzlý rybník, blíží se tma. Moře je podivně slunečně světlé.
Postavy jsou charakteristicky Brueghlovské, bez snahy o idealizaci krásy či hledání dokonalé krásy.
Na porovnání se zbylími pěti dochovanými měsíci roku, se vzdávám. Potažmo se zbytkem Boschovsky vynalézavého díla. Skrze nesečtělost a nutnost dlouhodobých studií.
Rudolf K.
|
|
|
