|
|
|
Úsměvy před smrtí Autor: Black (Občasný) - publikováno 21.6.2001 (19:28:21), v časopise 26.6.2001
|
| |
Měl po havárii a ležel na JIPce. Seděla u něj a držela ho za ruku. On se ještě stále neprobudil. Začala to vzdávat. Odešla se na chvíli prospat. Když se vrátila, byl už vzhůru.
„Jak se máš?“
„Jako bych utekl před smrtí.“
„Neboj se, už je všechno v pořádku. Teď ještě odpočívej. Zítra zase přijdu.“
…….
Na porodním sále bylo vše v plné pohotovosti. Dítě muselo jít na svět císařským řezem. Ona šla kolem a protože neměli zatažené závěsy na operační sál, vše sledovala. Dítě dostali ven, ale nebrečelo. Sestřička jej vzala do inkubátoru a přišla s ním blíže k ní – bylo tam soustřeďováno nejvíce tepla a ostatní doktoři měli dost místa na práci – matka byla v ohrožení života. Přitiskla ruku na sklo. Dítě se na ni podívalo, usmálo se a … zemřelo.
…….
Když odcházela z nemocnice, právě přivezli starého dědouška s infarktem. Na chvíli odložili lůžko, na kterém ležel neschopný slova. Přistoupila k němu. Chytla ho za ruku a pevně stiskla. „Půjdete se mnou?“ zeptala se ho. Přikývl.
………..
Další den se vrátila do nemocnice. Okamžitě šla za ním. Byl na tom hůř, ale nebyl v bezvědomí. Pomocí hadiček dostával živiny a jen díky nim mohl dýchat, do žil mu proudila krev. Na monitoru byla křivka jeho života. Ještě pořád to nebylo nejhorší.
„Půjdeš se mnou?“
„Kam jen budeš chtít, až se odtud dostanu.“
„Miluješ mne?“
„Dneska bych klidně miloval i papeže, jen aby mi pomohl od těch bolestí.“
„A máš MĚ rád?“
„Jsi mladá, krásná zdravotní sestřička. Takový andílek. Jak bych tě mohl nemít rád, vždyť tebe tady mají rádi všichni tví pacienti.“
„Chytni mě za ruku.“
Nechápal to, ale s námahou jí vzal ruku.
„Chceš, aby ty bolesti přestaly?“
„Si piš, že jo.“
Viděla, že v něm zbyla už jen malá jiskra života. „Tak zavři oči.“
„To je nějaká nová léčba?“
„Nemluv. Jen zavři oči a zhluboka se nadechni.“
„Bolí to!“ Připadalo mu, že se mu roztrhnou plíce, zlomená žebra to také nenesla nejlépe. Křečovitě stiskl její ruku. A pak usnul. Mírně se usmál. Bolesti přestaly. Z křivky se stala dlouhá mrtvá čára. Slyšela, jak přicházejí doktoři.
„Rychle! Nabijte to! Pozor a teď!“ Snažili se ho oživit. On byl ale už dávno pryč. Dívala se, jak se doktoři snaží. Potichu odešla.
…….
„Tak copak dědečku? Půjdete se mnou?“
Němě přikývl. Chytla ho za ruku, zavřela mu víčka,……. Obličej ztrhaný bolestí se uvolnil.
……..
Říkali jí Anděl Smrt. Pomáhala jim zemřít, když jejich konec byl už nablízku. Jako každého anděla také ji viděli jen „vyvolení“.
……
„Půjdete se mnou?“
Odpověď je na tobě ………
|
|
|