Tak krásný ráno už dlouho nebylo.
Rudý slunce se rozpouští do mlhy.
Mlha přísahá že se rozplyne.
Aspoň vlaštovky to říkaj.
,,Či-řík, či-řík“...
Něco nesedí.
Proč to vnímám jinak?
Slunce jak vřed,
vymáčklej do bramborový kaše.
Vlaštovky s lidskou tváří,
vřeští jedna přes druhou,
pravdu které nesmím rozumět.
Ještě ne.
Děti se dneska neperou.
Manželka má dobrou náladu.
Výjimečně
Dělá snídani a brouká si-
asi.
Večer jsem se svlíknul jako prase-
zase.
A ráno jsem neustlal.
Přesto je milá.
Hladí mě po zádech
a dává mi pusu na krk.
Chce se mi brečet.
Něco nesedí.
,,miláčku beru si auto. Pojedu nakoupit.
K obědu udělám halušky s kuřetem“.
To máme moc rádi.
,,Nejezdi! Prosim tě nejezdi“!
Chce se mi řvát.
Ale ruka zvyklá držet kosu,
Právě drží mojí pusu.
Takže udělám akorát:
,,hm“…
Po snídani líbá děti.
Bere si boty.
Děti nic nechtějí.
Něco nesedí.
Koukám přes záclonu,
Jak startuje auto a mizí za stromy.
Musim vyndat guláš z mrazáku,
napadá mě.
Vypínám zvonek a telefon.
Dneska nechci žádné zprávy.
ŽÁDNÉ.
,,Tati- co bude k obědu?...Tati…Tati“…
Půl druhý.
Sedim v křesle, lovím čas.
Kouknu na děti a přitom si pomyslím:
něco nesedí.
Máme guláš.
,,A kdy příde máma.“
Mlčím a srkám špagetu.
Otázka chcípne hlady.
Další už se nerodí.
Po obědě jdou děti spát.
Bez protestů.
Budou spát dlouho.
Vím to.
Sedim v křesle a taky usínám.
Uspává mě zvláštní hudba:
Bum…bum..hulamalu…šláp,skříp…
Šláp, buch,klep,klep.
Jako bych to už…,,chr“…
Někde…,,chr…chr“…
Jakoby ode dveří…………….
ÁÁÁÁsiii..šláp…šláp…
Ééó s o u do m a.
Či-řík, ho-ří, či-řík, bo-ří, či-řík.
Procitám…
Je večer.
Vyplouvám ze spánku na voru naděje.
Čekám známé zvuky.
Chci obvinit snění.
Ale ve chvíli kratší, než bych sundal ruku z horkých kamen,
se vor rozpouští.
Byl z cukru
A sen je zbaven obžaloby ve všech bodech.
Vlaštovky s podřezanými hrdly křičí:
či-řík, či-řík…
Zapínám televizi.
Než naběhne obraz, slyším:
,,Následující záběry by neměli vidět děti
a lidé se slabším srdcem“.
A já- pomyslím si.
Dám Zunovi šanci mihnout se na obrazovce
a vypíná ten cinickej krám.
Jdu se podívat na děti.
Ještě spí.
Něco ne…
Ale jo- teď už to zapadá.
Lehám si k nim.
Do tmy zazvoní slabý hlásek:
,,Tatínek bude spát s náma“.
Tisknu se k dětem.
Šest očí tiše mlaská do tmy.
Žádné otázky.
Žádné odpovědi.
|