když jsem chodíval dělat do fabriky, napadaly mě básničky o půl šestý ráno na pěšině uprostřed polí a tak jsem si je rychle zapisoval a přišlo mi to geniální, že bože! mě se tak snadno píše!!, určitě budu inkarnace nějakýho básníka, jsem znovu zrozenej Velkej Literát; tohle bude básník, říkal naší třídě profesor technologie pár dnů před maturitou, když se probíral fotkama na tablo, co nakonec nemohlo spatřit světlo světa, neboť na něm bylo velmi vidět, že nám velmi chutná sosat, fakt nám přišlo vtipný vyzdobit výkladní skříň pivní pípou, flaškama od kořalek, vajglama a lahváčema; říkal: tohle bude básník, když držel v prstech mou fotku, ale to je v tomhle případě jasně vyloučeno, povídal ten profesor; já si tuhle příhodu občas přehraju v hlavě, s uspokojením konstatuji, jaký on byl moudrý a bystrý člověk, když ve mě dokázal rozpoznat budoucího básníka... - přisuzujeme významy událostem, které možná význam mají, ale  pravděpodobněji naopak vůbec žádný nemají, ale nám se potají pod kabátem zdá, že by jej měly mít; náhody určují naše životy a zvlášť ony významné události, kterých se chápou životopisci a říkají: ano, toto byla ve skutečnosti velmi významná událost, sledujme prosím společně, že tento člověk už tehdy...; nepomyslel bych si, že jsem básník, ale uběhlo pár let a jsem velký básník, čeká mě teď už jen psát, zdokonalovat se, sledovat zámořské objevy, co kdo jak kde myslel, kterým směrem se kdo vydá, na to všechno musí strojní technolog myslet, když se z něj stane básník, když od vrtačky a od básniček uprostřed rudě vybuchujích polí jen kousek za Mihlavou... totiž tento svět: béžový stůl, špinavá klávesnice, má prdel, otlačená z koňský vyjížďky, rozvalená na nažloutlý židli thonet z umělý hmoty, to je kostka, protože krychle má řád a my řád hledáme... chci řád, strukturu šeříkových listů s fraktály proti světlu, aby se na ně dalo koukat a nikdy se ho dotknout... běž spinkat, dceruško, v ložnici tě čeká bílý zajíc, tatík dneska pil a včera pil a předevčírem pil a ted´ má pocit že ho miluje svět a že on miluje, je to welmi obyčejné; chceš se dívat na pohádku o sokolech, a já se bojím, že se budeš bát, když chceš, dívej se, budu doufat, že přitom usneš, pak tě přenesu do postele... přemýšlím o básničce, co jsem nenapsal; když jsi mi na procházce tím tajuplným parkem Heulos řekla: tati, najde někdo ve sněhu můj prstýnek? – chtěl jsem ti tu větu ukrást, básničku postavit na tvých nohách.... tvá lýtka vypadala na fotkách z beskyd jako zboulovaná, až jsme si s tvou mamičkou říkali, že když to uvidí žena ze sociálky -  ptáš se: kdo to je? já to nevím, věříš mi? nevím to, ve světě jsou věci, kterým nerozumím, i když jsou  jednoduchý, nechci je vědět, jsou to nepřátelské informace – tvůj otec, ďouče, je zmatený jako pes Goro... to byl takovej japonskej televizní seriál o psu, který se vracel snad přes celou zemi ke svému pánovi, protože pištění jeho píšťalky slyšel na neuvěřitelnou vzdálenost, tu píšťalku, co slyší jen psi, jen občas nevěděl, kudy se dát - - a od toho pochází to nové přísloví -  tvůj otec je, meine liebe kinder, zmatenec a sklerotik, je to tři dny, co jsem si přiznal: nerozumím věcem kolem, některé mi unikají, v sérii pojmů, které jsem si kdysi zapamatoval, zeje nevysvětlitelná mezera - a já o ní nevím, to je to nejhorší, něco se před chvílí stalo a já o tom prostě proboha nevím, já nevím, proč a CO  zapomínám!! - dneska jsem byl koupit prababičce popletě kuřecí stehna, do obchodu jsem došel, koupil jsem si tam pivo, na stehna jsem zapomněl; vracel jsem se a když jsem byl dvacet kroků od domu, otočil jsem se zpátky na cestu k obchodu; uložil jsem si ten návrat jako trest za zapomnětlivost, mohl jsem tašku odložit doma, ale šel jsem i s ní zase zpátky do obchodu, mé dítě! - tvůj otec je navíc komik, jeho tragické štěstí a trapná sláva kulminuje, když jeho vlastní komičnost rozesměje i mě... bojím se chvíle, kdy bych tě šel jako obden uložit spát, jenže už budu bydlet v jiném bytě, nebo ty budeš bydlet v jiném bytě, a já budu ukládat na matrace nějakou jinou slečnu, jinou paní, než je tvoje mami, kterou miluji a se kterou jsem nedokázal žít... tvůj otec je, děvenko, děvkař, vždycky chtěl být děvkař a nikdy se mu to nedařilo, až teď – a vždycky ty holky miloval k smrti, chtěl jsem je, ty imaginární svině tak, jak si n i k d o neumí představit - takže je čas na totální omluvu...?? - sobě to nezdůvodním nikdy... přítel alkoholik gambler, co má svůj podrobnej životopis zažranej v rukávech košile, rozvedenej zloděj, žádnej Bůh zločinu, žádná vězeňská story, jen malá zlodějská kurva, už dávno hovno blues, to bylo tenkrát, teď jenom propuštěnej basmač, vyžírka, co by si ještě taky někdy rád zašoupal, ale s kým, s kým už on má?? copak s ním nějaká pude?? s tím smradlavým nezaměstnaným starým dědkem s plísní ve tvářích? – moh´ bejt spisovatel, mohl bejt Dylen z Mihlavy, mohl mohl mohl M O H L - - napsal povídku omluvníci,  přitahovala mě, jak Kunderovy romány; - jak Kunderu nenávidím, tak ho miluju! pro jeho neviditelnou přítomnost - OMLUVNÍCI o těch, co nekonají, neexistují, protože se vždy jen omlouvají – a to jsme my, co neumíme víc, než se prožvanit zpátky těsně za ony jasné a Božstvím posvěcené kroky hajzlů, kteréž jsme hrdinsky byli učinili a ač jsme je měli nebo neměli učinit, tak není jiné bible vyjma Mihlavy, není knihy na světě, která by věděla -