Jdu ulicí zmodralou vlhkem slimáčím

a za krk mně dýchá

dvorný lipicán

osedlaný unavenou smrtí

která se usmívá tváří zkřivenou

od žvýkání voňavé chrpy.

Je rosa a čas na kosu

jak stéblo se před ní skláním

v návalu sirného oparu

kdy ďábel předkládá svůj úpis

aby dal ještě trochu vteřin

k vyrovnání účtu.

A jitřní kohout na věži

kokrhá nové ráno,

které mi kyne úsměvem kyselým

že rychlejší  jsem

více

než dvorný lipicán.