Tomáš Strejček

Sen o Poesii 

Dnes ráno probudila mne polibkem Poesie

Šeptala mi něžně s láskou, že ještě žije.

Pak volala náhle z plných plic,

Že chce být slyšet mnohem víc!

Oči mi prudce slza zalila,

Když dojetím duše má se zavila.

Chtěl bych Tě u sebe lásko mít

a ne jen sám o Tobě dál snít!

Jsi mojí touhou, smyslem života

Nechť ortel nad námi vyřkne už porota!

Nechci se trápit ve vlastních lžích,

Miláčku - Poesie, chci zbytek života s Tebou žít!

Jen sním, já vím, to smím.

Nemohu stát se srdcem Tvým.

Ten sen můj život však plní dál,

necítím se s ním tak sám.

Až ze snění svého se náhle probudím,

kéž vím, že tě tím jen nenudím,

že chápeš slova má,

snad příliš jsou však tajemná.