Za cinkajícími zvonečky
To podivné šero světa
probleskující pod korunami vznešených stromů
vzdálený smích objímaný slzami
ten zlatý kotouč se bojí vzhlédnout
slova člověka se povalují v kaluži
zapomínající kůň poháněný chtíčem života
kdo je ta dáma v šatech z růží měnící se v čarodejnici
okolo čtyři stěny, ty na židli, v ruce dopis
od milenky, matky, otce, možná,...
Kam zmizel šašek, tvůj nejlepší kamarád a učitel
nechal tu dopis co připomíná parte
matka Země vzala podobu kněze s Biblí a svěcenou vodou
bezzubá babka se culí za náhrobním kamenem
už dobrousila kosu a omyla zbytky člověka
sedíš tu bez slov mezi stěnami
Utlačuješ pláč ve svém nitru, směješ se sám sobě
na klín se ti posadí vzpomínka, přijde ti povědomá
jako když zacinkají zvonečky a ty běžíš ke stromečku se zlatou hvězdou a andělem
políbí tě na čelo, zvedá se, na klíně ti zůstala věta
je z toho druhého světa za cinkajícími zvonečky
vrátí-li se, vezme tě s sebou
|