Za cinkajícími zvonečky

To podivné šero světa

probleskující pod korunami vznešených stromů

vzdálený smích objímaný slzami

ten zlatý kotouč se bojí vzhlédnout

slova člověka se povalují v kaluži

zapomínající kůň poháněný chtíčem života

kdo je ta dáma v šatech z růží měnící se v čarodejnici

okolo čtyři stěny, ty na židli, v ruce dopis

od milenky, matky, otce, možná,...

Kam zmizel šašek, tvůj nejlepší kamarád a učitel

nechal tu dopis co připomíná parte

matka Země vzala podobu kněze s Biblí a svěcenou vodou

bezzubá babka se culí za náhrobním kamenem

už dobrousila kosu a omyla zbytky člověka

sedíš tu bez slov mezi stěnami

Utlačuješ pláč ve svém nitru, směješ se sám sobě

na klín se ti posadí vzpomínka, přijde ti povědomá

jako když zacinkají zvonečky a ty běžíš ke stromečku se zlatou hvězdou a andělem

políbí tě na čelo, zvedá se, na klíně ti zůstala věta

je z toho druhého světa za cinkajícími zvonečky

vrátí-li se, vezme tě s sebou