1.
Den se krátí
a mý povzdechy
jsou čím dál častější.
Jak to, že jsou paprsky slunce studený?
A voda, co mě vždy posilovala
mě teď dusí a strhává hluboko do tmy.
Květy, v kterých spím
mi jenom drásají kůži,
tvoje mámivá píseň
je kvílení větru mrazivýho
a vášnivá objetí
kámen nezahřejou.
2.
Nemůžu zapomenout,
jak bych mohla,
rozedraný pocity a rty,
tolika jizev
a kapek krve,
hladká kůže,
co mě obepíná příliš těsně.
Chci zapomenout
a vrátit se kam patřím,
ale slova nic nezmůžou,
cizí nářky mě neobměkčí
a když já trpím, kdo naslouchá?
|