Šílený tok řeky vozidel
se zastavil v pátečním podvečeru
bez ohledu na zelené oko
řídícího ducha křižovatek
a z jednotlivých přítoků
se valily dál a dál
mohutné rozbouřené vlny
řvoucích aut,
jež se snažily s troubením svých klaksonů
zuřivě zakousnout do hlavního proudu
za jakoukoliv cenu.
Mají přece skoroústavní právo,
mají přece zelenou !
A Ty mne chodče neser,
neobtěžuj mne svým proplítáním,
co je mi do toho,
že se chceš dostat po přechodu
z jedný strany ulice na druhou.
Vzduch je nedýchatelný,
pustý ulice nasáklý burácením motorů,
měsíc ani hvězdy nejsou vidět ....
Konečně !
Hráz se protrhla,
řeka dostala svobodu pohybu,
máme zelenou, volnou silnici,
šlápnu na plyn
a už to peru ze všech sil,
domy, lidi i svítící lampy
se míhají v extázi rychlosti ....
Až ostře zákazová rudá
vyzkouší kvalitu mých brzd.
A v útulným bytě si hraje
malý chlapeček s tatínkem,
maminka dělá večeři.

14.12. Léta Páně 1996