Můj pes má rád Porsche

Můj pes má vážně rád Porsche. Líbí se mu, nejraději žluté. Sedává na zadním sedadle, ta kůže ho příjemně chladí. Já projíždím pomalu městem a rozhlížím se, a můj pes se taky rozhlíží, kouká po fenkách. Když projedeme kolem řeznictví nasaje slastně vzduch. Můj pes jezdí v Porsche a vesele si slintá.

Minule jsem jeli kolem pána s buldočkem. Oba stáli u cesty jak vytesaní, asi čekali na paničku, nejspíš šla do obchodu, pro trochu chleba pro pána a pro buldočka jitrničku. Stáli tam a zevlovali, život jim plynul a vál vlahý vánek. Já a můj pes jsme se na ně podívali a už zase zpátky pohledem na fenky a řeznictví. Pán nic, a pes povídá „no jo, Porsche, to je život“ a ukápla mu slza.

Vesele jsem si svištěli dál, já se smál, a mému psovi z huby zase slina. Střechu staženou, nad hlavou nebe, a pán byl v nedohlednu a stejně tak i jeho pes, malý buldoček se smutným pohledem. Už nestáli a pomalu se šourali ulicí, na druhý konec, kde parkoval jejich vůz, a pán s paničkou mlčeli, a buldoček se valil. Až nastoupili do zeleného trabanta a do kufru dali nákup, kus chleba a tři jitrničky. Pán postrčil unaveného buldočka na zadní sedadlo a posadil se za volant. Šestkrát křísl a už se jelo, za autem obláčky a pomaloučku na zahrádku. Tam vystoupil pán s paničkou a jejich pes a než došli k domku, byl čas na večeři. Byl pomalinku čas na chleba s jitrničkou.

A my zatím dál jezdili v našem Porsche.