Tvůrci filmové verze čtvrtého dílu ságy o čarodějnickém učni stáli před nelehkým úkolem: jak vtěsnat více než 500 stránek do dvou a půl hodin filmu? Boj s tímto zadáním je na filmu znát. Autoři zvolili cestu, kdy z děje téměř nic nevynechají, ale všechno do maximální míry zkrátí a zhustí. Situace se střídají v rychlém tempu a divák neznalý knihy bude asi v mnohém tápat. (Markantní je snaha o zkrácení zejména u úvodního mistrovství světa ve famfrpále, které po velkolepém úvodu skončí dříve, než pořádně začne, aby děj mohl utíkat dál.)
Příběh, v němž čtrnáctiletý Harry plní těžké úkoly Turnaje tří kouzelníků (včetně souboje s drakem), řeší neméně těžký úkol, jak pozvat dívku na školní ples, a na konci se setká se svým úhlavním nepřítelem, je ovšem vyprávěn zajímavě a přitažlivě. Tvůrci opět využili nabízených čistě filmařských možností, které kniha poskytnout nemůže. Trnoocasá dračice tak přetrhne svá pouta a pronásleduje Harryho kolem věží bradavického hradu - tvůrci zde ovšem trochu zapomněli na reálnost, protože tohle by Harry asi těžko přežil. Stejně tak jsou pěkným nápadem plovací blány, které Harrymu narostou při potápěčském úkolu. Hezky je vůbec vykreslen celý podvodní svět - až na jeho obyvatele, kteří působí příliš „papundeklově.“ Vůbec je překvapivé, že tvůrci filmu s tak velkým rozpočtem nejenže neukázali zbylé draky, s nimiž bojují Harrryho soupeři, ale pořádně nepředvedli ani jejich malé modýlky. (Konstatování „To je čínský ohniváč,“ opravdu nestačí, tady poskytla větší vizuální zážitek i kniha!) Za dobré nápady lze oproti tomu označit tvář Harryho kmotra Siruiuse Blacka sestavenou z uhlíků nebo červy, které si s sebou nosí na hodiny potrhlý profesor Moody.
Režisér Mike Newell (první Brit mezi režiséry potterovských filmů) si konečně povšiml i humorné stránky románů a poskytl větší úlohu dvojčatům Weasleyovým, která v knihách obstarávají odlehčení, zatímco ve filmech dosud plnila spíše roli stafáže. Dokonce také jednu humornou scénu přimyslel - a rozhovor mezi Harrym a Hermionou ve stylu: „Ron říká, že Dean říká, že Seamus říkal,“ opravdu nemá chybu. Stejně tak dobře je sehraná scéna z učebny, kdy věčně rušícímu Harrrymu s Ronem srazí profesor Snape hlavy k sobě (už proto, že jeho představitel Alan Rickmann nemá v tomto dílu tolik prostoru).
Pěkně je postižena také atmosféra okolo školního plesu - na bále samotném se ovšem zdá, jako by tvůrci zapomněli, že se jedná o kouzelnickou školu, a nechali postavám natolik civilní oblečení, že na to zapomenou i diváci. (Ostatně ani nápad, započatý už ve třetím díle, že studenti nebudou mimo výuku nosit kouzelnické hábity, nepovažuji za šťastný.)
Spolu s tím, jak vyrůstají knižní hrdinové, stárnou i jejich představitelé - a je zajímavým vedlejším efektem, že všichni ostatní chlapci jsou teď větší než Harry Potter. Přes teenagerský věk herců ovšem drží režisér případná milostná vzplanutí zkrátka. Harryho láska ke Cho Changové je pouze naznačena (a Cho také nezačne chodit se Cedrikem Diggorym), Hermionin vztah s Viktorem Krumem nevypadá jako nic jiného než přátelství staršího chlapce s dívenkou. Na druhou stranu tu najdeme úsměvnou scénu flirtování ducha mrtvé studentky Uršuly s Harrym v koupelně. (Koho by při pohledu na chichotající se culíkatou slečnu napadlo, že se dívá na téměř čtyřicetiletou herečku?)
Zklamáním je ovšem závěrečná hřbitovní scéna, kdy se Harry setkává tváří v tvář se svým odvěkým nepřítelem, Lordem Voldemortem. Mrazivě osudový výjev z knihy, připomínající jakýsi poslední soud naruby, je tu pojat velmi zkratkovitě, a navíc Ralph Fiennes není jako ztělesnění zla dostatečně přesvědčivý, nejde z něj ta opravdová hrůza. (Když hovoří o Harryho matce, která chlapce svou smrtí zachránila, nemluví pohrdavě o „staré kletbě pošetilé ženy, “ ale s jistým respektem sděluje ostatním, že „Harryho zachránila láska“ - nic takového by skutečný Pán zla neudělal!) Zmiňovaný fakt, že některé věci nejsou dostatečně vysvětleny, je pak při souboji Harryho s Voldemortem asi nejmarkantnější - divák nepochopí ani to, čí tváře a proč se při souboji zjevují, ani proč se hůlky záhadně spojily.
Harry Potter je bezesporu velkolepou povídanou. K jejímu vychutnání je však tentokrát více než potřebná znalost knížky.
|