Řasy slečny G.

„A nepiš tu povídku moc dlouhou.“ Na dlouhé školní chodbě hlas zanikal ve svých vlastních ozvěnách.

Už druhý měsíc, každou středu navečer, diskutuji na tomhle kurzu o tom jak psát verše, povídku nebo scénář. Nebýt té tmavooké brunetky, jejíž řasy se podobají řasám Claudie Cardinalové ve Viscontiho filmu Rocco, už dávno bych na přednášky nechodil. Pisálek z našich místních novin rozhodně není tím, od koho bych se chtěl nechat učit psát. Jeho poslední článek, o přejeté kočce paní Elmerrové, vzbudil stejný rozruch, jako když se přežene letní bouřka. Nebýt toho, že stará paní Elmerrová prodělala před dvěma lety úspěšnou operaci šedého zákalu nečetl by jeho článek nikdo.

Veronika, tak se ta brunetka jmenuje, si mě za sedm týdnů ani nevšimla. Vlastně ano, možná hned tu první středu. Nemohla okolo mě projít do sálu a naše pohledy se na okamžik setkaly. Pak ale sklopila oči a od té doby se mi její pohled vyhýbá.

Když jsem se konečně dostal na ulici stmívalo se. Pod rozkvetlým jasanem na mě čekal brácha aby mě odvezl domů. Byl začátek dubna a já byl doma už čtvrtý měsíc. Z léčení mě propustili krátce po vánocích. Byly to mé první vánoce kdy jsem nebyl se svými blízkými.

Brácha zaparkoval na trávníku před domem a přejel přitom Benovu gumovou pískací kýtu šunky. Ben se ke mě rozběhl a hned mi horkým jazykem olízl tvář. Myslel jsem, že tenhle jeho psí pohled je nade vše. Ale co pohled Veroniky? Ben odběhl a já si na stole za domem rozložil desky s poznámkami. O čem ta povídka jen bude? Už se úplně setmělo a okolo žárovky lítaly malé mušky. Vypadalo to jako drobounké vločky co se snáší ze střechy když zafouká vítr. Povídku jsem si nadepsal: „Na horské chatě“. Vždycky jsem miloval lyže.

Nesnáším nemocnice. Už jako dítě jsem je neměl rád, ale teď, když jsem v uplynulých deseti měsících byl šest měsíců v nemocnicích už nesnáším byť jen povídání o nich. Když se mi nehoda stala jel jsem zrovna na zápas. Od devíti hraju stolní tenis a nebýt té nehody mohl jsem být teď nejspíš na mistrovství republiky. Do mého života ale zasáhla náhoda. Mladá žena co se rozhodla ukončit svůj život. Její pokus o to sjet z vozovky přímo do stromu skončil tak nešťastně, že se její auto vrátilo na vozovku a mě se už nepodařilo mu vyhnout. Žena v autě nehodu nepřežila. Lékař říkal že měla smůlu, že stačilo pár centimetrů a žila by. Dá se ale mluvit o smůle když se sebevrahovi jeho záměr podaří?

Přes víkend jsem dodělával povídku. Dal jsem jí přečíst bráchovi i jeho ženě ale stále jsem s ní nebyl spokojený. Mojí mysl až moc zaměstnávala Veronika. Stále se mi do povídky vkrádala a místo toho abych vymýšlel pointu jsem psal o chvílích před krbem, a o tom, jak si Alex - to je postava z povídky - společně s Ginett pod peřinou zahřívají zmrzlé nohy a pozorují drobné diamantíky na okenních tabulkách. Pointa ale nepřicházela.

V pondělí jsem měl trénink. Pomalu jsem se rozehrával, a i když jsem pálku nedržel v ruce několik měsíců bylo to stále lepší. Kamarádi byli úžasní a já si znovu dělal velké plány. Pálku jsem měl vlastně i v nemocnici. Přinesla mi jí tam ještě Simona. Byli jsme spolu šest let, mluvili jsme o svatbě a měli velké plány. Ty měsíce v nemocnici ale náš vztah navydržel. Asi je to tak dobře. Události posledního roku zapůsobili na mé okolí jako vichřice. To pevné a trvalé v mém životě zůstalo a to ostatní je pryč. Nejdřív jsem tu změnu nenáviděl, ale teď jsem za to vlastně rád. Vím že se můžu spolehnout na bráchu, jeho ženu, na maminku, i na tátu co žije na druhé straně města. Zůstali mi kamarádi z oddílu, sousedka co společně chodíme s Benem a jejím Alexem na procházky a ještě pár dalších lidí co by si zasloužili abych je jmenoval, ale na které si teď nevzpomínám.

Ve středu jsem byl na kurzu první a netrpělivě čekal kdo dnes přijde. Pokaždé nás bylo méně a méně. Nikdy jsem ke psaní neměl vztah ale najednou mě to začínalo pohlcovat. Vnímal jsem citlivěji vše kolem sebe a snažil se uložit si to hluboko do paměti.

Veronika přišla v přiléhavém roláku který zvýrazňoval její štíhlý pas. Vždycky když nám předčítala něco ze svých prací pozoroval jsem, jak dýchá a jak si dlouhými prsty před každou významnou větou odhazuje vlasy z čela. Vždy se mi chtělo věřit, že vidí že ji pozoruji a že se tak nesměle a tak žensky chová kvůli mě. Když jsem minule četl svou báseň Řasy slečny G. nedokázal jsem se podívat jejím směrem. Tolik jsem se bál aby snad nepoznala že jsou ty řádky o ní. Její pohled jsem ale tehdy cítil.

Vím, že ji nikdy neoslovím. Možná bych odvahu někdy našel ale rozhodně ne v tuhle chvíli. Kurz končí za pár týdnů a pak bude nenávratně pryč.

Když přišel pan Přejetá kočka, už jsme byli v sále všichni. Tedy dnes nás bylo jen sedm. Veronika až na druhé straně sálu. Tak vzdálená a přeci mě tak blízká.

Začínali jsme jako vždy tím, co kdo za týden napsal. A první čtení bylo na Veronice. S každým kouskem textu, s každým poodhozením pramenu vlasů jsem měl více a více slzy v očích. Její povídka končila „...a ona věděla, že i když je na vozíku, přesto to může být muž jejích snů, a přesto, nebo právě proto, to spolu zkusí.“

Povyjel jsem jí naproti do uličky a nabídl jí volné místo vedle mě. Přisedla si.