V ulicích města, kam slunce nechodí,
zbloudilé duše, co se sem nehodí,
tvář hledají svou v zrcadle let,
nevidí nic, jen špinavý svět.
Ze smutných ranních mlh rodí se den,
v bolestných vzlycích mizí z noci sen,
je pryč a slzy kanou na polštář,
na stolku fotka, ten sen míval i tvář.
Zamženými okny zas hledíš do ulic,
někdy ten, kdo míval vše, pak nemá nic.
Snad je to náhoda, snad krutý osud psanců,
když láska jak čisté kapky, kalně přejde do šplíchanců.
I ranní slunce se skrylo za závojem deště,
splín snoubí se smutkem, jak dlouho ještě??
Nevím......
|
