Seděl u okna. Venku duněla zbrklá letní bouře. Taková, jaké v létě bývají. Ne stejná, jako ty rozvážné podzimní či jarní plískanice, které se tak neúnavně a nekonečně táhnou městem. Ty, jejichž důslednému melancholickému tlaku člověk nakonec přece jen podléhá. A k takové zvláštní podobě bouře by přirovnal i svou povahu. V ten čas nebyl mu zcela jasný obsah jeho myšlenky, ale považoval to i tak za zdařilou metaforu, hodnou zápisu do speciálního modrého bloku, do kterého zapisoval jen a pouze nefalšované, ryzí ideje.

     Na nevysokém apartním stolku stála bílá konvice a v ní včerejší káva. Byla studená a s kapkou rumu bude jako samet. Mezi knihovnou a starým, tvrdým divanem se světlu zapadajícího slunce z ulice vzpouzelo šero. Bylo to dokonalé potemnělé panoptikum spisovatele ve středním věku.

     Nebesa hřímala. Dole na ulici spěchalo pár lidí, které déšť zastihl nepřipravené, snažili se ukrýt v průchodech a pod slunečníky venkovních kaváren. Když však přišli číšníci v černých vestách a bílých košilích a jali se deštníky skládat, s vyčítavými a ironickými obličeji hledali úkryty jinde. Jedním z těchto lidí byl i spisovatelův přítel, nakladatel Parken, jenž spěchal deštivou brázdou bez klobouku a voda rozstřikující se na jeho lysé hlavě vypadala jako miniaturní svatozář. Zadíval se nahoru do okna, přiložil si dlaně k obočí, pak zakroutil hlavou a pokračoval.

     Nevidí světlo a hned má dojem, že tu nejsem, pomyslel si spisovatel a hlasitě vzdychl. Usrkl kávu – srkal, i když měl jistotu, že není horká – a uvelebil se do křesla. Netrvalo dlouho a zaznělo zaklepání. Přišlo tiše, skoro neočekávaně, jako kdyby se zvuk jen lehce zatřepotal ve vzduchu, a pak jemně dosedl až k hranici ucha.

Spisovatel dál klidně seděl a čekal. V tu chvíli se Parken vplížil do obývacího pokoje.

„Divím se, že klepeš, když víš, že je odemčeno.“

„Chtěl jsem se ohlásit, abys neměl strach, že tě někdo přišel okrást.“

„Hm…beztak jsem tě viděl už dole na ulici.“

„Myslel jsem si to…proč tu máš takovou tmu…je to tu jak v hrobě…píšeš?“

„Ne…přemýšlím.“

„O čem…třeba bys mohl o tom napsat.“

„Jak tak prší…viděl jsem se najednou uprostřed pole se vtyčenou železnou tyčí, jak volám těsně před tím, než do mě sjede blesk…‘řekněte všem, kterým jsem kdy řekl, že je miluji, že jsem je miloval‘…“

Spisovatel se odmlčel a cítil, jak se mu chvěje tělo vzrušením…měl pocit, že právě vyslovil něco velkého, co Parkena nutně musí ohromit.

„Počkej…a řekl jsi to někdy někomu?“ zeptal se však Parken nedůvěřivě.

„Co? Tuhle vizi? Asi těžko, když mě napadla před hodinou.“

„Myslel jsem spíš, jestli jsi někomu řekl, že ho miluješ.“

„Aha…no to je právě to…neřekl,“ dodal spisovatel a udělal blahosklonný výraz, jenž ještě víc dokreslil aureolu jeho vize.

„Hm…myslíš, že to dá na román?“ uvažoval Parken.

„Nevím…spíš něco kratšího…novela?“

„No…poutavost tu je…výrazné zakončení taky, ale…jak čtenář pochopí, že jsi to nikdy nikomu neřekl…nebude to působit bez toho moc…jaksi…sentimentálně?“

„To bude schválně…ale máš pravdu…něco tomu chybí…jenže co?“ spisovatel se zatvářil výsostně zasmušile, vzdychl a dle svého zvyku si přiložil ruku na pravou tvář.

„Pointa?“ doplnil ho Parken pohotově.

„Asi jo…nevadí…dá to na dobrou báseň.“

„Aspoň to…,“ oddechl si nepokrytě Parken.

Pod okny zablikaly lampy, nejdřív jen tak nesměle, až se rozžehly definitivně a zalily ulici oranžovým světlem.

„A dneska přijde i Jock?“ zeptal se spisovatel co nejlhostejněji?

„Určitě…vždyť ho znáš.“

„Hm…stejně…jméno Jock…to je jak pro dostihového koně,“ dodal spisovatel roztrpčeně a rázem se svému popíchnutí sípavě zasmál.

Parken si právě zapaloval cigaretu, a tak jen nesrozumitelně zadrmolil.

„Nebo pro závodního chrta.“

Spisovatel se usmál, chtěl ještě něco přidat, ale v tom se ozval hlučný zvonek.

„Nesnáším, když zvoní,“ procedil bolestně Parken.

„Viď…a přitom ví, že je otevřeno…,“ syčel navztekaně spisovatel.

„Tak proč konečně ten zvonek neodstraníš, když to tak nesnášíš,“ ozvalo se halasně z předsíně. Pak vstoupil Jock. Vysoký, hubený až kostnatý, blonďatý a jako vždy rozesmátý.

„A  proč bych měl…všichni vědí, že to nesnáším, a tak nezvoní,“ oponoval nervózně spisovatel.

„Ale tak co, no…máš tady whisky?“

     A takhle Jock končil většinu sporů, které buď prohrál, nebo se jimi počal nudit.

„Rozebíráte umění, pánové?“ pravil Jock a záhadně zvážněl, ostatně jako to dělal vždy, když se mluvilo o něčem tak vznešeném jako je umění. Tím spíše, jednalo-li se o umění těch tří.

„Bavili jsme se zrovna o jednom námětu,“ přispěchal s odpovědí Parken, který byl rád, že opadlo obvyklé počáteční napětí, týkající se zvonku.

„Hm…to nestojí ani za řeč…už jsme to zavrhli…ty něco nemáš?“ vstoupil do toho ještě trochu rozladěný spisovatel.

Jock si přejel rukou po hladce vyholené tváři a zcela vážně odpověděl.

„Mám pro tebe silnej prožitek…pocit, co poslední dobou zažívám…možná by z toho něco mohlo bejt.“ Těžce vzdychl a hlas se mu zatetelil, zřejmě ho něco trápilo. Spisovatel vycítil příležitost, asi jako komár cítí krev a odběhl. Vrátil se skoro okamžitě. V ruce nesl svůj modrý blok, tužky a pod paží láhev whisky.

„Tak přece je whisky,“ povykoval nadšeně Jock.

„Nechtěl bys rozsvítit…? Je tu velká tma,“ žadonil Parken, ale spisovatel do něj úkosem zabodl pohled a zkřížil obočí, což nemohlo znamenat nic jiného, než aby byl Parken ticho.

„Drž hubu…je tu atmosféra…tetelí se ve vzduchu jako rozevláté vlasy múz…,“ vyslovil jedním dechem Jock a udělal náležitou dramatickou pauzu. Spisovatel uznale pokýval hlavou.

„Neměl si té poezie nechávat, Jocku…“

„To víš…a ještě bys nosil nápady ty mně…“

     Oba se žertu zasmáli, ale hned zase zvážněli a usadili se zpět do křesel. Whisky byla nalitá a led byl připraven tát, takže nic nebránilo dalšímu večeru, kdy nové věci započnou.

„Tak povídej, Jocku …,“ dychtil Parken.

„Víte, jak nešťastně jsem zamilován…“

Parken a spisovatel naráz smutně pokývali hlavami, zhluboka si přihnuli ze své sklenky a spisovatel nadto ještě dodal.

„A kdo není, nebohý Jocku,“ zašeptal skoro a když odvrátil tvář k oknu, jakoby se mu v očích zaleskly slzy.

„To by byla skvělá aiolská píseň…nebo akrostich…mohlo by se to jmenovat ‚Únosný patos‘,“ vstoupil do toho praktický Parken poté, co zhluboka vzdychl nad spisovatelovými slovy.

„Beru na vědomí, příteli, děkuji,“ dodal suše spisovatel.

„Pánové…to ale není vše,“ zaskučel Jock. „Navázal jsem totiž…řekněme…intimní vztah s jinou ženou…víc vám nepovím, jsem gentleman…má ale nádherné oči a nohy a dole nosívá takové ty věci…“

„K věci Jocku,“ zažadonil zkroušený spisovatel.

„Jde o to, že pokaždé, když od ní nad ránem odcházím, miluji tu druhou tím víc, čím déle jsem s byl s touhle…no…vždyť víte…při tom…,“ teď už se ani Jock neudržel a zaslzel si.

„Silné téma, Jocku, velmi…jsem dojat tím, že jsi mi to prozradil,“ vyhrkl spisovatel a rázem se zdvihl z křesla a počal obcházet temnou místností.

„Dnes jsi předčil všechna má očekávání…musím říct, že v tomhle si dnes překonal i tady Parkena,“ uvažoval spisovatel nahlas.

„Já se ale snažil, třeba s tou básní…,“ řekl Parken dotčeně.

„Já vím, ty můj boubelatý nakladateli, ale přece jenom…to se nedá srovnat,“ odpověděl spisovatel a položil mu přátelsky ruku na rameno.

„Ale co…ne vždycky můžeš být první,“ snažil se ještě zmírnit jeho zklamání Jock, ale to už se Parken usmíval, protože spisovatel mezitím rozžehl několik svící a umně je rozsázel po místnosti.

„Přátelé, nedělejme z toho vědu, je to jen umění a bolest,“ pravil spisovatel a ostatní se jeho trpkému vtipu trpce zasmáli.

„Měl bych začít pracovat, dokud je to téma tak živoucí a je schopno vést mé podvědomí,“ pravil spisovatel s vážnou tváří a již otevíral blok. Svůj modrý blok.